Velmi zajímavý a čtivý počin Aleše Palána s fotkami Jana Šibíka. Oba se vypravili za lidmi, kteří žijí osamoceně v šumavských kopcích a lesích, s některými se (je to v rozhovorech hodně znát) sblížili víc a s některými méně.
Kniha rozhovorů zavádí čtenáře do zvláštního světa šumavských samotářů, větších či menších podivínů, lidí spíš málomluvných nebo žvanilů, lidí posmutnělých nebo energických. Co vede tyhle lidi k tomu žít v ústraní a nebýt součástí systému? I když je každý z nich jiný, jedno mají společné, chápou své místo uvnitř přírody, vnímají sami sebe jako její součást. Nejracionálnější a nejblíž normě, jak ji chápeme, jsou dvě ženy, které jsou v knize zpovídané. Mně v knížce nejvíc sedli dvojčata Klišíkové, jejich povídání se mnou opravdu rezonovalo, především pro jejich smysl pro humor a energii, která je patrná ze slov i fotek (jeden z bratrů je na obálce). František Klišík třeba říká: Jsem mistr mezi tím a oním. Chci černou a bílou, prostor mezi pravdou a lží. Protože už vím, že nikdy nemám pravdu. Vždycky, když přijdeš na to, že máš pravdu, seš v prdeli.
Moc pěkná, povedená knížka, doporučuju k ní ale přistupovat bez předsudků, bez hodnocení těch lidí, bez použití našich vlastních soudů a normování, které nám neustále šeptají, co je správné a co je špatné, bez snahy schválit nebo zavrhnout život těch lidí.
Knihu jsem přečetla jedním dechem.A souhlasím s Vámi,že asi nejsympatičtější jsou pánové Ondřej a František Klišíkovy.Ti se mi jeví jako nejpravdivější.
OdpovědětVymazatDobrá kniha na základě které jsem si vypůjčil v knihovně „ A zavaž si tkaničky “ od Romana Szpuka ( hned první samotář ) kterou taktéž vřele doporučuji.
OdpovědětVymazat