Přinejmenším od doby klasické (tím míním Hérodota) se civilizovaný člověk distancoval od člověka necivilizovaného - primitivního divocha, který žil v lesích a džunglích. Civilizovaný člověk a divoch tvořili dialektickou dvojici, která byla definována prvním z nich (opačně se tak nedálo). Civilizace považovala primitivního člověka za "divokého". Tak vznikl i název "savage" (divoch), což znamená "obyvatel lesa". Nicméně každá představa civilizované společnosti o primitivech odráží její vlastní odcizení od přírody, její stín. Primitiv je pro civilizované lidstvo představitelem přírodního člověka, tedy původní syrové lidské přirozenosti.
Vyzbrojen znalostmi tří staletí výzkumů studoval Rousseau primitivní kultury v naději, že nalezne podstatu nemoci zvané civilizace. Ve století, ve kterém žil, nebyl ještě znám další směr civilizace. Odcizení ještě nedosáhlo takového stupně, aby člověk musel pochybovat o své aktivní roli při dalším směřování lidské společnosti. Nicméně Rousseau si byl příliš vědom mělkosti a rostoucí nenasytnosti společnosti své doby, aby přijal deistickou představu, podle které více rozumu a poznání povede samo o sobě k vyšší morální dokonalosti.
Rousseau si byl, stejně jako Augustin, vědom lidské inklinace ke zlu, ale na rozdíl od Augustina nevěřil v dědičný hřích. Pro něj nebyl zdrojem Dobra Bůh, ale příroda. A tuto přírodu hledal právě v primitivovi. Původní přirozenou podstatu člověka, nezkreslenou hierarchií moci, neurotickou nenasytností a odtržením od přirozených rytmů přírody, podstatu člověka, který stále ještě naslouchá přírodě a svému vnitřnímu hlasu. A to, co nalezl, ho uspokojovalo.
Navzdory Voltairovým bonmotům Rousseau nikdy nepoužil termín "vznešený divoch" a nikdy také nehlásal návrat ke starému stylu života, jaký panoval před začátkem civilizace. Rousseau u primitiva hledal nápravu toho, co bylo ztraceno. Hledal u něj přirozenou moudrost, která utvářela lidskou kulturu po nespočet tisíciletí a ze které se vynořila i veškerá civilizace. Rousseau si všiml, že divoch nachází zdroj své identity sám v sobě, zatímco civilizovaný člověk hledá její potvrzení venku, v mínění a ocenění ostatními. Všiml si také, že v primitivních společenstvích jsou všichni účastni na společenském dění, a to psychicky, duchovně i ekonomicky. Že neexistují žádné vyděděné třídy a že i když mezi lidmi přirozené rozdíly existují, nejsou nijak institucionalizovány. Zkrátka Rousseau v "primitivech" viděl mnohé, co je možné obdivovat, a nalézal v nich naději pro další vývoj civilizace.
Druhý hlavní proud osvícenství představované Voltairem, Diderotem a encyklopedisty sice také zaznamenal nerovnováhu a strádání současné společnosti, ale jejich řešení očekával především od vědy a rozumu. Šlo vlastně jen o rozdíl v tom, na co byl kladen důraz. Jinak mohli oba filozofové, navzdory Voltairovu sarkasmu a Rousseauově paranoie, usednout společně ke kávě, pohovořit o svých nadějích na budoucnost světa a neshledávat je nikterak v rozporu. Během 19. století se však oba tyto myšlenkové proudy úplně rozešly.
Věda 18. století, která byla stále holistická, ztvrdla do determinismu století devatenáctého. "Pokrok", představovaný především evropským (zejména anglosaským) kapitalismem, byl chápán jako historická a evoluční nutnost, čímž se stal intelektuálním opodstatněním ekonomického a politického vykořisťování domorodých národů žijících za hranicemi evropské civilizace. Genocida v 19. století nikdy nedosáhla stupně, k němuž dospěla ve století následujícím - z událostí 19. století lze nicméně vyvodit příčiny hrozivých a zároveň podstatných jevů, jež charakterizují moderní věk.
Dale Pendell, Pharmako Dynamis, dybbuk 2005
více ZDE
Žádné komentáře:
Okomentovat