Stromy pro mne vždy byly nejdůtklivějšími kazateli. Ctím je, když žijí v národech a rodinách, v lesích a hájích. A ještě více je uctívám, když stojí osamoceně. Jsou takové opuštěné. Ne jako poustevníci, kteří se z nějaké slabosti utekli do samoty, nýbrž jako velcí, osamocení lidé, jako Beethoven a Nietzsche. V jejich korunách šumí svět, jejich kořeny spočívají v nekonečnu; jen ony se v tom neztrácejí, nýbrž usilují všemi silami svého života o jediné: splnit vlastní, v nich samotných přebývající zákon, vytvořit vlastní podobu, ztvárnit samy sebe. Není nic svatějšího, nic příkladnějšího než krásný, silný strom. Když se strom porazí a obnažená smrtelná rána zeje na slunci, lze ze světlého kotouče pařezu-náhrobku vyčíst celou historii: v letokruzích a srůstech jsou věrně zachyceny veškeré jeho boje, utrpení, nemoci, všechno štěstí a zdar, hubená a tučná léta, přestálé útoky, přečkané bouře. A každý venkovan ví, že nejtvrdší a nejušlechtilejší strom má nejužší prstence, že vysoko v horách v neutuchajícím nebezpečí rostou nejnezničitelnější, nejsilnější, nejpříkladnější kmeny.
Stromy jsou svátosti. Kdo s nimi umí promlouvat, kdo jim dokáže naslouchat, ten se dozví pravdu. Nepoučují ani nesdělují návody, kážou, nestarajíce se o jednotlivosti, prazákon života.
Strom říká: Ve mně je skryto jádro, jiskra, myšlenka, jsem život věčného života. Jedinečné je početí a zrození, jichž se věčná matka se mnou odvážila, jedinečná je má podoba a žilkování mé kůže, jedinečná je i ta nejmenší hra listů na mém vrcholku a nejnepatrnější jizva mé kůry. Mým posláním je jedinečností vytvářet a znázorňovat věčnost.
Strom říká: Moje síla je důvěra. Nevím nic o svých otcích, nevím nic o tisících dětí, které ze mne rok co rok povstávají. Tajemství semene provází celý můj věk, odhalovat je mi však nepřísluší. Důvěřuji tomu, že je ve mně Bůh. Důvěřuji tomu, že má úloha je svatá. Z této důvěry žiji.
Když na nás doléhá smutek a život se nám zdá k neunesení, může k nám strom promluvit: Utiš se! Utiš se! Pohleď na mne! Život není lehký. Život není těžký. To jsou dětinské myšlenky. Nech v sobě promluvit Boha, tak utichnou. Strachuješ se, že tě tvá cesta odvádí od matky a domova. Ale každý krok a den tě naopak vede k matce blíž. Domov není tady nebo tam. Domov je v tobě uvnitř, nebo nikde.
Touha putovat mi rozdírá srdce, když slyším stromy, jak šelestí ve večerním větru. Naslouchá-li člověk tiše a dlouho, odhalí i tato touha své jádro a ukáže svůj smysl. Není to snaha uniknout před trýzní, jak se zdá. Je to touha po domově, po paměti věčné matky, po nových podobách života. Vede domů. Každá cesta vede domů, každý krok je zrozením, každý krok je smrtí, každý hrob je matkou.
Tak šumí strom za večera, když nás jímá úzkost z vlastních dětinských myšlenek. Myšlenky stromů dosahují dál, mají dlouhý dech a jsou klidné, jako je jejich život delší než náš. Jsou moudřejší než my, dokud jim nenasloucháme. Jakmile se však naučíme jim naslouchat, naše dětinsky ukvapené myšlenky prostoupí nezměrná radost. Kdo se naučil naslouchat stromům, nepřeje si být stromem. Již si nepřeje být ničím než tím, čím je. To je domov. To je štěstí.
Hermann Hesse, 1984, překlad Peter Žaloudek, Vídeň, 2004
více ZDE
Žádné komentáře:
Okomentovat