Knížka psaná formou rozhovoru mezi Václavem Cílkem a Janem Dražanem má široký rozptyl témat. Václav Cílek odpovídá na otázky týkající se jeho životní cesty, lásky k podzemí, mytologie, kultů a náboženství, počasí, klimatu, geologie, médií a komunikace, moderních technologií, výtvarného umění i hudby, a také kolapsů civilizací. Něco mě bavilo víc, něco méně, ale knížka jako celek je poutavá a čtivá. Zde několik citací, abyste si udělali představu.
„Už před nějakou dobou jsem si uvědomil, že vůbec nemá cenu lidi přesvědčovat, protože často i velmi chytří jedinci používají sofistikované argumenty k popření existence skleníkového jevu nebo člověkem způsobeného globálního oteplování. A doopravdy to hodně závisí na tom, co psal buddhistický učenec Čhögjam Trungpa. My přijímáme informace, ale je zde strážce brány a ten rozhoduje, jaké pustí dovnitř. Moderní psychologie to spíš vysvětluje tak, že se rozhodujeme na základě citových, či spíše hodnotových měřítek. To znamená: lidé, kteří si svět chtějí spíše užívat nebo nebrat ohledy, na existenci globálního oteplování stejně nepřistoupí. Tahle psychologická vazba je v podstatě tak silná, že nejde změnit. Když je někdo komunista, prostě ho nedonutíte, aby najednou volil ODS, a naopak. Existuje něco v nás, co tomu brání. Psychologicky to funguje tak, že si všichni potřebujeme udržet nějakou vnitřní soudržnost, a tak odmítáme informace, které by ji mohly narušit.“
...
„V okamžiku pyšného rozmachu je dobré upozorňovat a ´ukostřovat´lidi, že situace také může dopadnout jinak, než si ve svém rozletu myslí. Ale v okamžiku, kdy je krize na spadnutí nebo se projevují první příznaky, je naopak dobré strategii změnit – protože lidé už jsou nervózní a mají strach. Nemá cenu obavy prohlubovat, je lepší ukazovat pozitivní motivace. Ano, krize jsou, mají tu vlastnost, že se něco zničí, a taky tu, že se něco vytvoří.“
...
„Emoce, které máme, jsou velice staré. Myslím, že návraty nebo sebeopravy jsou skoro vždy možné. Ale psychologové sledují vytváření synapsí čili propojení v mozku a zdá se, že u nových generací – které nemají přirozené zážitky a jsou o ně ochuzené – se mozek propojuje jinak. Po několika generacích se nové způsoby propojení stabilizují. Takže část lidí – určitě ne všichni – už bude prostě jiná. Když teď jdu s americkými studenty do přírody a sednu si do trávy, někteří si nejsou ochotni přisednout, protože v trávě je hmyz. Klidně i dvě třetiny studentů.“
...
„Hudba George Philippa Telemanna je pro mě dobrá hudba. Hudba skoro předvídatelná, ale její harmonie je nějakým způsobem zklidňující. Dobrá hudba k životu. Před delším časem jsme dávali dohromady nějakou encyklopedii pro Oxford, Encyclopedia of life support systems, o systémech podporujících život. A Telmannova hudba nebo impresionismus jsou prostě life support systems. Většinou to ale samo o sobě nestačí, potřebujete mít ještě něco náročného. Mám k tomu doplněk, Georga Grosze, takovou jednoduchou litografii, jak smrt zakusuje člověka na ulici. Nevydržel bych jenom ty klidné a harmonické věci. Ale mám představu, že nejméně dvě třetiny života by měly být obklopené spíš těmi krásnými věcmi.“
