K pochopení toho, jak je každý z nás součástí obrovského organismu, jak každý náš čin a dokonce každá naše myšlenka ovlivňuje všechno ostatní, mi pomohly dva příklady: příklad hrníčku a příklad koberce. Nejsem žádný mudřec a moje abstraktní myšlení pokulhává, proto mi podobné pomůcky často přijdou vhod.
Naše emoce jsou prý něco jako energie a jako takové vyzařují do prostoru a ovlivňují další okolní energie a dokonce i hmotu, protože ta není nic jiného než forma energie. Emoce vyvolají něco jako kola na vodě nebo třeba řetězovou reakci, to si ale umím představit jen mlhavě. Ale zkusme si představit emoci třeba jako vůni, jako nějakou esenci. Dostanete od někoho blízkého jako dárek starožitný hrníček a tomu hrníčku každý, kdo s ním přišel do styku, dokonce i tím nejprchavějším způsobem, předal něco ze svých emocí, nějakou stopu své vlastní vůně. Na hrníčku ulpí vůně dárce, to především. Možná neměl dobrý den, cítil se unavený, dokonce vyčerpaný, skoro na pokraji sil. Doufal, že vaše radost z dárku mu projasní den. Dalším, kdo zanechal na hrníčku stopu svých emocí, je prodavač. Co ten je zač? Je to zlostná, zahořklá panímáma nebo mladá temperametní dívka plná radosti ze života? Nebo hrníček prodával člověk, který starožitným hrníčkům rozumí a svou práci miluje? Nesmíme zapomenout ani na obchodníka, který zboží dodává do obchodu. Musí hrneček někde vybrat, prohlédnout, koupit, zabalit. Jaké má starosti, co jej trápí a co těší? Možná se rozvádí nebo se dozvěděl, že jeho tatínek se právě uzdravil z těžké nemoci. Kolika rukama, kolika kuchyněmi prošel v minulosti ten hrníček? Kolik rtů se jej dotýkalo, kolik rukou se o něj hřálo. Pomyslel někdo z těch lidí na to, že tomu hrníčku předávají něco ze sebe, už navždy? Možná se dědil v jedné rodině spolu s celou soupravou, dokud nezůstal sám nerozbitý. A co teprve výrobce, řemeslník, ten, kdo kaolinovou kaši lil do formy, poléval glazurou, sázel do pece? Jakou emocí nabila hrníček žena, která na něj malovala ornamenty? Cítila se šťastná nebo osamělá? Byla mrzutá nebo soustředěná? Malovala s láskou nebo s nechutí? Kdo těžil kaolin, jaké měl starosti, co ho bolelo, jaké utkvělé myšlenky ho pronásledovaly, co mu přinášelo radost a klid? Zdá se, že tím bychom mohli skončit, ale není tomu tak. Možná na místě, kde se kaolin těžil, stála před tisíci lety vesnice, možná tam proběhly bitvy, určitě na takovém místě někdo zemřel a možná se tam někdo i narodil. Takové místo bude plné lásky i nenávisti, strachu a naděje. Skrze jeden starý hrníček jsme tak spojeni třeba s člověkem, který žil před deseti tisíci lety. Něčím ze sebe ten hrníček nabil. A jakou emocí budeme pokračovat my, co připojíme?
To byl hrníček a já vám ještě slíbila ten koberec. Představte si koberec nesmírné velikosti s nepředstavitelně složitým vzorem, koberec se rozprostírá od obzoru k obzoru a každý z nás je jen jediným vláknem v něm. Nejsme schopni vidět na ostatní vlákna toho vesmírného koberce, pouze ta naše nejbližší, se kterými se přímo proplétáme. Náš život běží jako to vlákno, od jednoho konce k druhému, od narození ke smrti. Na své cestě potkáme mnoho příčných vláken a některá vlákna běží vedle nás po celou dobu, po celý život. Někdy máme pocit, že snad tušíme, jaký má ten koberec vzor. Ale celý koberec, celý ten nádherný, oslňující vzor, zná pouze Tkadlec. Jen on ví, jaká je naše úloha v tom vzoru a každé z vláken je stejně důležité, bez jednoho každého by ten vzor ztratil část své krásy a celistvosti.
Na závěr budu citovat Stanislava Komárka, kterého tímto vřele doporučuji k prostudování:
Představa, že to jediné autentické v dějinách se odehrává za našich životů, je v nás hluboce zakořeněná, před naším narozením svět jaksi "nebyl".
Scientistní fundamentalismus začíná v okamžiku, kdy se pravda vůbec ztotožní s pravdou vědeckou a popře se, že by mimovědecké pravdy mohly být vůbec nějak relevantní.
