VZPOMÍNKY


Myslíte si, že záleží na tom, jak si vás lidé budou pamatovat? Co zanecháte v jejich myslích a srdcích?

Protože je zima k tomu jako stvořená, často přemýšlím o smrti. Ale ne jako o něčem, čeho bych se děsila, ale jako o něčem, co je vlastně trvale přítomné. Pokud je čas opravdu relativní, náš život je pouhý záblesk v prostoru. Jak jej naplňujeme, jakou barvou svítí?

Kdybychom měli tu možnost stoupat výš a výš a výš, až bychom viděli naši Zemi a naše životy z dostatečného nadhledu, neubránili bychom se smíchu. Proč ale nejsme schopni toho nadhledu normálně? Proč nám doopravdy připadá důležité, co si vezmeme na sebe, jakou barvu ložního prádla nemůžeme vystát a jakou značku telefonu si koupíme? Možná je to ochrana před pravdou. Kdyby nám náhle všem došlo, jak plytké a směšné žijeme životy, jaké banality považujeme za významné, museli bychom nutně náš způsob života změnit. Ale kdo by pak vyráběl plastová držátka na igelitové tašky do skříně, tvořítka na led, umělé trávníky, laky na nehty a další nezbytnosti? Kdo by vymýšlel, vyráběl, shromažďoval a kupil papíry, papíry, papíry...? Kdo by řečnil v televizi o blbostech? Kdo by vedl kurzy asertivity? Asi by se zhroutila civilizace, ten teplý a bezpečný inkubátor, ze kterého se bojíme vylézt.

No ale to jsem odbočila. Ve svých rozhovorech často kladu tuhle otázku: Jak byste si přál, aby na vás jednou vzpomínala vaše vnoučata? Většinu lidí to zaskočí, nikdy se nad tím nezamysleli, přitom většina z nás má nějaké vzpomínky na své prarodiče. Příjemné nebo nepříjemné. Sama jsem nad tím také přemýšlela, pochopitelně, když tuhle otázku kladu ostatním. Když vzpomínám na svého dědu, vybavuju si, jak se smál, jak byl veselý.  Nejdůležitější a nejsilnější pocit, který zůstává, i když konkrétní vzpomínky vyblednou - děda mě měl rád. O tom jsem nikdy nepochybovala. Kdyby na mě takhle vzpomínala moje vnoučata, úplně by mi to stačilo. Kdyby si tak kdokoliv, kdo mě znal, mohl říct – Eva byla na světě šťastná a měla mě ráda.  To je přece krásný, ne?

O Vánocích u nás doma vzpomínáme na lidi, kteří nás opustili, a o každém řekneme pár slov. Život každého z nás se nakonec scvrkne do takových několika slov, několika nejsilnějších dojmů, jaké jsme udělali na lidi okolo sebe. Nejlépe se nám vzpomíná na někoho laskavého nebo veselého, na někoho, s kým nám bylo dobře. Chcete, aby si vás lidi pamatovali jako na někoho, kdo se soudil o kus zahrady nebo almaru po dědečkovi? Nebo abyste zůstali v myslích lidí skrze tresty, které jste udělovali? Skrze slzy, které jste prolévali? Skrze zabouchnuté dveře, odmítavé gesto, trpkou zradu? Aby někdo řekl: aha, to byla ta, co nám otrávila našeho Punťu! Moc pěkné memento, jen co je pravda.


Času je opravdu málo, hrozně to letí a některé věci už nemůžeme napravit. Ale dokud žijeme, pořád vytváříme energii, kterou vydáváme. Něco, čím ostatní obohacujeme nebo naopak čím trávíme vzduch. Pracujme na té jediné image, která je skutečně důležitá.


15 komentářů:

  1. Mám jediné životní heslo: nechovej se jako blbec.
    Zatím si s tím vystačím.

    OdpovědětSmazat
  2. Jste tak moudrá žena, děkuji za Vaše slova.

    OdpovědětSmazat
  3. Moc pěkný zamyšlení. Rád vzpomínám na babi z matčiny strany,se kterou jsem o prázdninách vždycky chodíval trhat a sušit bylinky. A děda z otcovo strany měl zase plno keřů černého rybízu, který naproprosto zbožňuju, velkou třešeň - chrupky a choval včely. Tak tyhle vzpomínky jsou opravdu fajn a zahřejí u srdce.

    OdpovědětSmazat
  4. Moc pěkný zamyšlení. Rád vzpomínám na babi z matčiny strany,se kterou jsem o prázdninách vždycky chodíval trhat a sušit bylinky. A děda z otcovo strany měl zase plno keřů černého rybízu, který naproprosto zbožňuju, velkou třešeň - chrupky a choval včely. Tak tyhle vzpomínky jsou opravdu fajn a zahřejí u srdce.

    OdpovědětSmazat
  5. Taky ráda vzpomínám na své babičky. Hodně mě naučily. Dědečka si pamatuji jen jednoho a ten mě učil poznávat les a houby.

    OdpovědětSmazat
  6. Evi to je moc krásné zamyšlení. zrovna v naší rodině procházíme velmi složitým obdobím, vychovávali jsme 8 let vnučku, byli jsme jí víc než rodiči a když přišel nový přítel její matky, je vše pryč. vnučka ač nás má moc ráda, k nám nesmí. nemůžem nic dělat, nejde to po dobrém ani po zlém, prosby, křik, nic.
    a já? já moc ráda vzpomínám na svoji babičku, mamčinu maminku, byla přísná, ale laskavá. i na dědu, ten zas byl hodný a tichý, nikomu neublížil, krásný člověk vně i uvnitř.
    Majka

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Nebojte, Majko, ona se dřív nebo později vrátí, moc držím palce. Přátelé odcházejí a babičky zůstávají :)

      Smazat
    2. Evi moc děkuji za slova podpory. Kéž by se tak stalo, jsme zdrceni.
      Majka

      Smazat
  7. Evo, moc krásné zamyšlení, zrovna procházím velmi těžkým obdobím s terminálním onemocnění svého "muže života" a to co popisujete je opravdu také v mé duši Já zrovna takto vzpomínám na své dětství a jsem šťastná, že takové krásné vzpomínky mám. Velmi ráda bych také byla pro svoje vnoučata, mám jich šest, něčím takovým až už tady nebudu, alespoň se o to snažím.
    Laďka

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Laďko, přeji vám mnoho sil a vašemu muži lehký odchod, nepochybujte o tom, že se zase znovu potkáte. Moc vás zdravím. Eva

      Smazat
  8. Krásné vzpomínky, krásně napsané. Nedokázala bych to tak vyjádřit. Jedny prarodiče jsem nezažila, odešli před mým narozením, druzí byli již velmi staří a tak si jen pamatuji letmé okamžiky když přechodně žili u nás, a potom pravidelné nedělní návštěvy v DD. Proto se velmi snažím mít se svými vnoučaty pevné pouto, nepokazit to kouzlo, které můžeme s nimi prožívat. Protože sama jsem to bohužel neprožila...
    Máte Evo dar poskládat slova.
    Přeji krásné dny.
    Ála

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Děkuju, Álo, také se to snažím mít na paměti s mou vnučkou :)

      Smazat
  9. Děkuji za podporu a těším se na vaše krásné nové přispěvky, které mne naplňují spřízněností duše a pomáhají.
    Laďka

    OdpovědětSmazat