"Mysl touží po klidu; podporuje smysly k rozpoznání symbolů, ke glosování. Vytváří mapy našich kuchyňských šuplíků a ulic v sousedství; vyrábí nám ze života jakousi algebru... Bez zvyků by nás krása světa přemohla. Omdleli bychom pokaždé, když bychom uviděli - opravdu uviděli - květinu. Představte si, že bychom mohli vidět cumulonimbus nebo souhvězdí Kasiopeji nebo sníh jen jednou za sto let: na ulicích by bylo peklo. Lidé by po tisících leželi na zádech na polích.
Habitualizace, napsal v roce 1917 Viktor Šklovskij, ruský armádní komisař, ze kterého se později stal literární teoretik, zhltne práci, oblečení, nábytek, manželku a strach z války. Tvrdil, že časem přestáváme vnímat známé věci - slova, přátele, byty - tak, jak opravdu jsou.
...
Úpadek republiky, rozklad impéria, neustálý rozpad církve – smrt je řeka tekoucí městem, která se žene pod mosty a víří v peřejích u nemocnice na Tiberském ostrově. Smrt je ve skvrnách na zdech; je to tíha Keatsova náhrobního kamene na travnatém drnu; je to povolení, které Římané podepisují, když dlouhovlasá dívka sedá za přítele na motocykl značky Vespa; když bankéř prudce zabrzdí a vezme knihovnici do náručí. Rozhodl jsem se žít v přítomnosti, žít tak sladce, jak to jen půjde, naplnit šaty větrem a oči světlem, ale přitom si uvědomuji, že jednou přijde konec.
...
Naturalis historia, borovice pinie, Borominiho Sant´Ivo, otázka špačků a otázka otcovství – můj zájem o všechny tyto věci se točí kolem jediné otázky: Jestli jsme my tvorové na zemi jen proto, abychom zajistili přežití druhu, jestli se příroda stará jen o reprodukci, jestli máme vychovávat děti jen do věku, kdy se budou moct samy rozmnožovat, a pak jen chřadnout a zvolna se propadat do smrti, tak proč se svět vůbec obtěžuje být tak neuvěřitelný, komplikovaný a nádherně úžasný? Je to jen pouhá genetická variace? Geologie a počasí? Chemické cuknutí, elektrický impulz, peří a tokání?“
Žádné komentáře:
Okomentovat