KOLO

Důkaz o tom, že i neživé předměty mohou mít něco jako charakter, jsem zažila dnes ráno. Minulý týden mi totiž moje kamarádka Zlatka přivezla kolo. Koupila si nové a to staré mi darovala, Zlatka je totiž anděl v lidské podobě. Mému vlastnímu starému oranžovému kolu značky Author je už patnáct let a to bude podle všeho stáří podobné tomu psímu nebo kočičímu, to znamená krát sedm. Má tenká kola, takzvané galusky a jezdí raději opatrně po silnici než v kamenitém terénu, po lesních či polních cestách se mu nechce a trucovitě zpomaluje nebo se naschvál smeká a padá, abych si uvědomila jeho možnosti a nevymýšlela blbosti. Po silnici jezdí stálým tempem, spořádaně pěkně u krajnice, esíčka neoblibuje a vůbec se cítí nejlépe na rovné silnici bez výtluků, kaluží a šneků. Lesní pěšina musí být rovná a blátaprostá. Naproti tomu stříbrné kolo značky Apache od Zlatky je jednoduše veselým kolem. Nejenže má bytelnější kostru i pneumatiky, ale je ke všemu lehčí, radostnější a ochotnější k nejrůznějším vylomeninám. Na první vyjížďce jsem po chvíli zaznamenala, že jedu suverénně prostředkem silnice, kaluže a výtluky objíždím veselými obloučky a pro šneky se vracím s kvílícími brzdami. Lesní cesta je legračním dobrodružstvím se spoustou drncání a gurmánského projíždění blátem. Dokonce jsem SLYŠELA víc zvuků než obvykle. Proudící vodu, šumění listí, šramoty v křovinách. Nepochybujte o tom, že i kolo může mít charakter!