BĚH ČASU

Dvakrát v roce pořádáme u nás doma sešlost přátel s názvem SVATOJANSKÝ SYMPOSIÓN. Pokaždé má jiné téma. Vzpomenu si třeba na Symbol, Zvíře, Co se skrývá pod povrchem, Nevědomost hříchu nečiní, Běsi, Co nás sytí a v roce 2012 to bylo téma Konec světa. Před několika dny jsme se znovu sešli, aby každý přečetl svůj příspěvek na téma BĚH ČASU. Tohle je ten můj, ale věřte mi, že rozhodně nepatřil mezi nejzajímavější.


Spánek není, smrt není;
kdo umírat se zdá, žije.
Dům, ve kterém ses narodil,
přátelé tvého mládí,
starý muž a mladá panna,
denní lopota a její odměna,
to všechno mizí,
stává se legendou,
nedá se spoutat.
- Ralph Waldo Emerson -

Naše těla se opotřebovávají a stárnou, naše duše se ale jen vyvíjejí, rostou, učí se a moudří.
Ta malá holka, která se tak bála smrti, té nesmírné černoty a prázdného prostoru bez konce, kde už nebude nic známého, nic důvěrného, jen tma;  která si připadala v bezpečí ve svém pokoji pod peřinou, tak ta se na svět pořád dívá ze stejné lebky, stejnýma očima, nikam nezmizela.

Ty lesní pěšiny, po kterých se toulala jako dítě, ta říční údolí a louky, všechno se změnilo. Některé stromy vyrostly, některé padly. Z řeky je pouhý potok a z louky parkoviště. To jsou bolestné změny. Jak lze bezbolestně stárnout? Děda, který se mi zdál v šesti letech nesmrtelný, mocný a vševědoucí, je už deset let po smrti a řada, ve které stojím, se posunuje stále kupředu.  Dům Smrti mám už skoro na dohled, zatím je nezřetelný, ale už mi došlo, v jaké frontě to vlastně čekám. Jak neúprosně a spravedlivě nám všem čas ukrajuje.

Při pohledu na rozpadlá stavení, prosté domky, zámečky a dokonce i kdysi monumentální a úžas vzbuzující hrady si uvědomuji, že i z mého vlastního domu bude jednoho dne ruina, okna budou vytlučená, podlahy shnilé, střecha se propadne a v kuchyni poroste bříza.

Ale já pro to všechno necítím beznaděj, mám přece ještě nějaký čas. A také v hloubi duše vím, že tady blízko, za tenkou membránou tvořenou naší myslí, existuje jiskřivá, barevná, pulsující a fascinující skutečnost, ten opravdový svět, ten zázračný život, kvůli kterému jsme tady. Svět plný tvůrčího vytržení, radosti, lásky, bratrství a štěstí. Stačí se jen probudit, vstoupit do něj a začít ho žít. Probrat se z šedé strnulosti, vymotat se z pavučiny, která nás lepivě drží v naší frontě na smrt. Ještě to můžeme zkusit, než bude příliš pozdě.

Náš život a zároveň naši mysl můžeme přirovnat k vlaku, ve kterém jsou některé vagóny docela útulné a pohodlné a my v nich žijeme spokojeně. Jiné části vlaku jsou ale nebezpečné až smrtonosné. Mezi vagóny se můžeme téměř bez omezení pohybovat, vlak nesmíme ale opustit. Zabýváme se tedy pouze tím, co nám poskytuje vlak, jeho rychlostí, děním v ostatních vagónech, blízkých i vzdálených, klimatizací, sedačkami, službami. Neustále dokola omíláme volbu strojvedoucího a průvodčích, stěžujeme si na bídné příděly nekvalitního jídla, nedokonalé vytápění nebo špatnou vlakovou zdravotní službu. Ani vlakoví estrádní umělci nestojí za nic, o promítání vlakových filmů ani nemluvě. A jak se tak zabýváme naším vláčkem, za okny ubíhá fantastická krajina plná života, o kterém nemáme ani potuchy. Je plná barev, vůní a dobrodružství. Když vlak náhodou zpomalí, můžeme letmo zahlédnout roztodivné rostliny, barevné motýly a podivuhodná zvířata žijící tam venku. Možná se nám zašpiněným okénkem podaří zahlédnout i někoho, komu se podařilo z vlaku uniknout, jak na nás mává. Ale záhy se od okénka odvrátíme, jistě se nám to zdálo, vně našeho vlaku není přece nic.

Ten, kdo má odvahu vyskočit, si možná zláme vaz. Čím bude starší, tím více bude svázaný strachem a ukolébaný monotónním rytmem vlaku, takže se o to raději ani nepokusí. 

Tak co, milí spolucestující, potkáme se u okénka?


5 komentářů:

  1. Evi, to je velmi zajímavé čtení.
    Majka

    OdpovědětSmazat
  2. Ježiši, to je krásný...a velká pravda. Obdivuji ta slova, která se derou z Vašeho nitra do klávesnice:-)
    H.

    OdpovědětSmazat
  3. No hodně drsné čtení, ale pravdivé!
    Ťukla jsi hřebíček na hlavičku...
    Pavel

    OdpovědětSmazat
  4. A tak Evičko sama sebe ptám - potkáme se u okénka?
    Iva

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Jsem na okénku přilepená často, ale rozbít ho nedokážu. Třeba časem.

      Smazat