Jedna z mnoha zajímavých knih pana Wolfa-Dietera Storla. Místo abych sepisovala svou recenzi, opsala jsem část knihy, která velmi dobře vystihuje podstatu:
Mohli bychom si položit otázku, zda archaické rostlinné rituály mají v dnešní době vůbec smysl. Léčivé byliny prodávané v lékárnách či specializovaných obchodech jsou pouhým zbožím. Pěstují a sklízejí se zcela prozaicky podle komerčních hledisek a s použitím chemických ochranných prostředků v zemích s levnou pracovní silou. Vrčení a rachocení zemědělských strojů dávno nahradilo skandování manter a zpěv kouzelných písní. Rostliny jsou považovány za producenty různých molekulárních souborů, přístupných věcné analýze a nahraditelných chemickou syntézou. Zdá se, že jen beznadějní romantici a pošetilci se brání odmytologizování a prozaizaci světa a dosud věří v dévy.
Avšak navzdory všem „racionálním“ argumentům je nepopiratelné, že s postupným pustošením duševní krajiny lidí se i vnější příroda stává méně pestrou, rozmanitou a radostnou, nebo se přímo řítí do apokalyptické zkázy. Kdyby se nám podařilo přivolat zpátky bohy a duchy, elfy a kouzelné bytosti do pouště, v niž se proměnila duše moderního lidstva, jistě by i louky a lesy dosáhly nového oduševnění a vyzařovaly životní radost. Je to archaický leč správný předpoklad, že naše obrazotvornost, naše imaginace, je reálnou energií, která plodí „skutečnost“.
Jak ale najít novou cestu? Jak dosáhnout toho, aby se duchové přírody a dévové znovu „usadili“ v našich duších, abychom s jejich životními silami znovu oživili přírodu?
Nemá smysl popsané staré rituály prostě napodobovat. Dnešní člověk se svou přehnanou přemoudřelostí toho ani není schopen. Připadá mu nesnadné komunikovat s dévy, protože v podstatě nedokáže v ně věřit, i kdyby chtěl. Přírodní duchové a dévové pro něj zůstávají myšlenkovým schématem bez obsahu; na rozdíl od „divocha“, který tyto bytosti vnímá zcela reálně. „Civilizovaný člověk“ se naučil automaticky vyloučit ze sféry „reality“ všechny jevy, které nemůže vědecky zvážit a změřit. Vnitřní cenzura začíná již v rovině podvědomí. Zažitý fenomén „jinakosti“ se do vědomí neprotlačí. Kromě toho plastické obrazy sci-fi a fantasy v masových médiích překrývají a neutralizují vnímání nadsmyslových bytostí.
Pokud chce moderní bylinář entuziasta provést nějaký rituál – třeba jako Čejenové -, pak to obvykle probíhá nejinak než jako mentální sebeuspokojení a narcistní sebezhlížení. Snadno podlehne teatrálnosti. Vidí se v roli hvězdy vlastního filmu, jako superšaman či superkouzelník. Jeho pozornost rozptylují tisíce zbytečných myšlenek, hlavou mu víří tisíce vyčtených moudrostí. Z opravdového dialogu s dévou není nic.
První, co se musí nový šaman naučit, je meditování, ponoření se do oblastí, v nichž subjekt a objekt nejsou odloučeny, kde čas tuhne, prakticky se zastavuje. V Indii vědí, že pravý znalec rostlin musí být jogínem! Musí se umět dotknout věčnosti, neboť v ní jsou dévové doma.
Komunikace s rostlinami vyžaduje dostatek času, nedívat se na hodinky, být soustředěn. Je nutno odložit všední starosti, stísněnost, rozmrzelost. Často jde o léta příprav. Keltští druidové se uchylovali do odlehlých „lesních škol“, kde žili jako „jeleni“ v lůně přírody. I ze staré Číny víme, že lékaři se po teoretickém vzdělání odebrali na deset let do přírody. (...)
Setkání s dévou je především záležitostí interesu (latinsky inter = mezi, esse = být). Po celý rok dochází člověk za rostlinou, která ho interesuje, přitahuje, fascinuje. Otvírá své smysly, jak jen to jde, dotýká se jí, nasává do plic její vůni, chutná ji, obdivuje její barvu a tvar, docela tak, jak by si počínal vůči milovanému člověku. Našich pět pozemských smyslů docela stačí na první kroky k přiblížení. K tomu je vhodné studovat všechno, co jiní znalci o dané rostlině zveřejnili. Případně je dobré, aby ji sám pěstoval v zahradě nebo v květináči. Náš obdiv poskytne dévovi signál, aby se k nám přiblížil. Postupně se naučíme rozumět jeho řeči a on se stane dosažitelným přítelem.
