JAK TO VŠECHNO ZAČALO

Do Svatojánu jsme se přistěhovali v srpnu roku 1997, tenkrát to bylo náramné dobrodružství, protože jsme prodali náš zrekonstruovaný domek v Hořicích, který ale neměl zahradu, a přestěhovali jsme se do starého venkovského domu, který manžel opravoval za provozu.
Museli jsme totiž prodaný dům opustit a nový zatím nebyl hotový. Manžel dal výpověď v práci a rok byl doma, denně pracoval pouze na domě a domácnost jsme táhli z mého platu, byla jsem tehdy zaměstnaná jako manažer jakosti u Silnic v Jičíně.
Peníze na rekonstrukci jsme měli z toho, co nám zbylo z prodeje hořického domku. Žádné půjčky jsme si nebrali. Dneska bych už na něco takového neměla odvahu, ale bylo nám 28 a všechno jsme zvládali s energií a radostí. Měli jsme totiž konečně to hlavní: velikou zahradu, po které jsme toužili.









Chtěli jsme hlavně výběh pro naše tři psy, tenkrát jsme měli šedého vlkodava, křížence německého ovčáka a křížence jezevčíka a věděli jsme, že u nich nezůstane. Měli jsme tehdy jen dvě děti, dvanáctiletou Báru a sedmiletého Jirku. Těm se na vesnici moc nechtělo, obzvlášť Bára nechtěla opustit kamarády v Hořicích. Děti musely začít dojíždět do školy, musely mnohem dřív vstávat a cestou do školy dokonce přestupovat. Báře jsme slíbili koně, bohužel musím přiznat, že tenhle slib jsme nesplnili. Myslím si, že nakonec si tady přese všechny nesnáze zvykly. Dnes už jsou oba dospělí.







Vzpomínám si na první den, kdy jsem odcházela do práce z nového domova, to ráno nebyl ještě osazený záchod a manžel mi slíbil, že až se vrátím z práce, bude stát. Stál!




Trvalo mnoho let, než dům i zahrada dostaly dnešní podobu. Změnilo se ale nejen prostředí, ve kterém žijeme, ale i my. V roce 2000 se nám narodilo třetí dítě, Saša, ta už je s prostředím doslova srostlá a je tu stoprocentně doma. 
Manžel po mnoha letech opustil manažerský post ve velké mezinárodní stavební firmě a začal se věnovat tomu, co ho opravdu těší - sází knihy. Já jsem odešla z místa úřednice na stavebním úřadě, potom jsem zkrachovala jako majitelka butiku a teď dělám obrázky. Máme desetinu peněz než před lety, podle mnohých měřítek jsme chudí, ale nikdy jsme nebyli šťastnější. 
Až tady jsem si začala uvědomovat, jak důležité jsou pro nás rostliny, nejen pro naše tělo, ale také pro naše duše. Zahrada mi pomohla s nalezením mého místa na zemi a mého životního předurčení. Formovala můj charakter a mé životní názory. Nikdy jí nemohu být dostatečně vděčná.


Jsem přesvědčená, že prostředí a lidé se vzájemně ovlivňují a že atmosféra místa má vliv na lidskou duši a naše jednání i myšlení může velmi změnit energii prostředí a tímhle způsobem můžeme mít vliv (blahý či neblahý) na generace, které přijdou žít na to místo po nás. Tenhle dům měl laskavou duši hned na začátku, nebylo v něm nic zlého, nepřátelského ani vysilujícího. Přijal nás do své náruče a měl s námi trpělivost. Za to vděčíme lidem, kteří tu žili před námi, nezanechali tu nic špatného.

Dnes je náš dům a především zahrada pro mnoho lidí oázou, místem, kam se rádi vracejí nabrat síly a hodit starosti za hlavu, bavit se. Každý rok pořádáme u nás hudební akce, manžel i syn jsou muzikanti a mnoho jich máme mezi přáteli. 




Rozhodnutí odejít z města, i když malého, sem do Svatojánu, bylo tím nejlepším v našem životě!

4 komentáře:

  1. Moc ráda se vracím na Tvůj blog, pročítám a zkouším recepty. A těď jsem, díky poslednímu příspěvku, dokonce byla na návštěvě v Tvém domově. Díky za to. :-)

    OdpovědětVymazat
  2. Ahoj, máš krásný a inspirující blog. Děkuju za malý náhled do tvého soukromí, byla jsem hodně zvědavá, co vlastně děláš, že máš tolik času každý den vařit a péct. A do tvojí kuchyně jsem maximálně zamilovaná - je parádní. A teď musím říct, že celý koutek vaší zahrady a chalupy je krásný kus ráje. Děkuji.

    OdpovědětVymazat
  3. Je tak pěkné a inspirující číst život jako příběh...

    OdpovědětVymazat
  4. Něco podobného se stalo nám - odešli jsme z města na chaloupku, která si nás našla sama a denně děkujeme, že máme tu možnost tak krásně žít. Taky jsem skončila v zaměstnání a žijeme lépe, než se dvěma platy. Jsme už sami a náramně si to užíváme. Děkuji za nahlédnutí do soukromí.

    OdpovědětVymazat