Chtěla jsem psát o tom, co se mi honí hlavou. Moje myšlenky ale stejně vždycky nakonec skončí u zahrady, protože je to něco, v čem jsem nakonec našla smysl, sama sebe a štěstí. V zahradě a rostlinách vůbec. V bylinách, ve stromech, v květech i nenápadných procesech, které lze pozorovat, jen když je člověk správně naladěný.
Zahrada se postupem let nějak stala mou součástí. Ani nevím, kdy a jak k tomu došlo, ale jednoho dne jsem si uvědomila, že moje zahrada je skutečná bytost, kterou miluji a která miluje mě. Ačkoliv se to zdá přitažené za vlasy, věřte mi, že ten cit je skutečný, hluboký a velmi silný. Kdyby jednou mělo dojít k tomu, že svou zahradu budu muset opustit, bude to stejné, jako bych opouštěla toho nejmilejšího člověka na celém světě. Asi bych umřela žalem, bez nadsázky. Můj muž mi kdysi říkal, že zahradu si přece můžeme vybudovat jinde a jinou, ještě krásnější. Ale pro mě je to stejné, jako bych opustila své dítě, protože přece mohu mít další, nějaké jiné a třeba lepší.
Když je parné léto a já přijedu z města, jsem celá zaprášená a zpocená, vejdu za bránu a najednou jsem v jiném světě, v laskavé, svěží oáze, v bezpečném prostoru, který mě zná, vítá a chrání. Troufám si říct, že znám na své zahradě každý strom, každý keř, každou květinu a každé stéblo trávy, vím, kdy se některému z nich nedaří nebo kdy se naopak raduje ze života. Doteky větví, v předjaří nalité pupeny, jsou pro mě jako pohlazení od přítele. Ostatně, proč používat vůbec slůvko „jako“. Všechny rostliny v zahradě považuji za své přátele. Nemyslete si ale, že mé zahradě se dostává klasické zahradnické péče. Mám v úctě všechny rostliny, kopřivu stejně jako růži a žádné z nich nedávám přednost. Snažíme se do zahrady zasahovat co nejméně, pokud to jen trochu jde, necháme vyrůst všechny vysemeněné rostliny, včetně takzvaných plevelů a náletových dřevin. Říkáme si, že každá z nich má svůj vlastní důvod, proč chce růst zrovna tady u nás a že si takové pocty musíme vážit. Někdy to ovšem nejde, to bychom měli na zahradě jen maliní, svlačec a jasany. Jakási základní údržba je potřebná, asi jako když si člověk stříhá nehty a vlasy.
Zahrada má nepochybně jistý druh vědomí, pokud mohu věřit svým pocitům, panuje tady jiná atmosféra, pulsuje jiné energetické pole než za plotem. Dokonce se mi stává, že mi v zahradě bylinky rostou na přání. Jeden rok se znenadání objevila u plotu třezalka tečkovaná, loni jsem poté, co jsem byla v lese na česnáčku a posteskla si, že mi doma neroste, objevila několik jeho rostlinek pod zimolezem, které tam naprosto jistě předtím nebyly. Minulé léto celá louka zničehonic zmodrala černohlávkem, asi proto, že jsem propásla lípu a černohlávek ji může v mnohém zastoupit, zvláště při různých zánětech v krku, kašli a chřipce. Věřím tomu, že moje zahrada mi prostě dělá radost, že mi z lásky daruje zrovna takové bylinky, po kterých mé srdce zatouží. Co mohu pro svou zahradu udělat na oplátku já? Možná ji jen stačí z celého srdce milovat a chránit. Vytvořit spolu s rostlinami a zahradními živočichy láskyplný prostor, který nás všechny dohromady spojuje a dává nám radost, sílu a zdraví. Všichni jsme rodina, lidé, rostliny, zvířata, půda i vzduch, který v zahradě dýcháme. Miluju každou žížalu stejně jako šneka, housenku, veverku nebo krtka. Nedovolím, aby se někomu z nich stalo něco zlého. Všichni se sem přece vejdeme a dokážeme se navzájem respektovat.
Když se ráno nebo v podvečer procházím v zahradě, přímo uprostřed hrudi cítím zdroj nesmírného štěstí, radosti a vděčnosti. Přála bych každému člověku, aby mohl prožívat to co já, aby měl kus své zahrady, své rostlinné přátele, své místo na Zemi, kde by se cítil v bezpečí a milován. Myslím, že kdybych neměla už nikdy zažít nic krásného, tyhle chvíle mi vystačí do konce života a budu z nich navždy čerpat radost a klid.
