Zdá se, že moje ranní vyjížďky na kole jsou nekonečným zdrojem zkušeností
a úvah. Tentokrát jsem přemýšlela nad pozdravy. Inspirací mi byla skutečnost,
že dnes stejně jako několikrát předtím se mi nepodařilo získat odpověď na mé Dobrý
den od muže, kterého po ránu často potkávám v Bažantnici a okolí.
Vzhledem k tomu, že je to vážený muž, který u nás v městečku vede
kursy tance, trochu mě to překvapuje. Možná si mylně spojuji společenský tanec
i se společenským chováním. Nebo možná jen s prostým slušným chováním. U
nás se říká, že pozdravit můžeš, odpovědět musíš. Přimělo mě to zamyslet se nad
tím, proč asi někteří lidé nezdraví.
Myslím, že to není dané vzděláním a společenským statusem. Na rozdíl od pana tancmajstra mě vždycky slušně a nahlas pozdraví dělníci pracující na stavbě nového sportovního areálu u fotbalového hřiště, stejně jako bagrista, který celé léto hloubil výkop pro vodovodní potrubí podél silnice do Bělohradu. Ani byste nevěřili, jak vám takové halasné „dobré ráno!“ dokáže zvednout náladu.
Není to dáno ani věkem. Mohu se spolehnout, že děti v Šárovcově Lhotě, které míjím, jak spěchají ráno na vlak do školy, mě vždycky pěkně zřetelně a nahlas pozdraví, zatímco starší paní na kole, kterou občas potkám pod Bertoldkou, se na mě ani nepodívá, dělá, že mě neslyší a nevidí. Starý pán s turistickými hůlkami rázující si to okolo Javorky mě zdraví první a vždy s úsměvem: Dobré jitro!
Není to dáno ani pohlavím. Ženy nějak obecně zdraví méně než muži, to je zajímavé, nemyslíte? Pozdravu se vždycky dočkám od muže, který pravidelně venčí na vodítku světlého labradora, a pravidelně nedočkám od mladé maminky u nás ve vesnici. Zdravit můžeme různě, náš pan starosta zdraví z kola mávnutím, a bělovlasý sympatický cyklista ze Lhoty zase úsměvem a zvednutou pěstí. Dokonce i stromy zdraví, zlehka vás švihnout větvičkou nebo vám nechají spadnout pár kapek vody za krk.
Sama se řídím tím, že jakmile navážu oční kontakt, pozdravím pokaždé, když mě někdo míjí, zdravím podle situace, někdy ano, někdy ne. Samozřejmě na pozdrav vždy odpovím, to považuji za naprostý základ slušného chování.
Kuriózní situace nastává pro vesničana ve městě. Když jsem jezdila za dcerou, která studovala v Brně, zdravila jsem v šalině. Vysloužila jsem si smích od dcery a zamžené tupé výrazy od pozdravených. Nechala jsem se poučit, že ve městě zdravíme jen toho, koho známe, což dává samozřejmě smysl. Tohle pravidlo ale už smysl postrádá, jakmile přijede městský člověk k nám na venkov. Míjím před domem mladé lidi, kteří přijeli na návštěvu k sousedům, a tak nějak samozřejmě čekám, že pozdraví. Nikoliv, oni přece nezdraví, koho neznají, no ne?
A co vy? Zdravíte?
Myslím, že to není dané vzděláním a společenským statusem. Na rozdíl od pana tancmajstra mě vždycky slušně a nahlas pozdraví dělníci pracující na stavbě nového sportovního areálu u fotbalového hřiště, stejně jako bagrista, který celé léto hloubil výkop pro vodovodní potrubí podél silnice do Bělohradu. Ani byste nevěřili, jak vám takové halasné „dobré ráno!“ dokáže zvednout náladu.
Není to dáno ani věkem. Mohu se spolehnout, že děti v Šárovcově Lhotě, které míjím, jak spěchají ráno na vlak do školy, mě vždycky pěkně zřetelně a nahlas pozdraví, zatímco starší paní na kole, kterou občas potkám pod Bertoldkou, se na mě ani nepodívá, dělá, že mě neslyší a nevidí. Starý pán s turistickými hůlkami rázující si to okolo Javorky mě zdraví první a vždy s úsměvem: Dobré jitro!
Není to dáno ani pohlavím. Ženy nějak obecně zdraví méně než muži, to je zajímavé, nemyslíte? Pozdravu se vždycky dočkám od muže, který pravidelně venčí na vodítku světlého labradora, a pravidelně nedočkám od mladé maminky u nás ve vesnici. Zdravit můžeme různě, náš pan starosta zdraví z kola mávnutím, a bělovlasý sympatický cyklista ze Lhoty zase úsměvem a zvednutou pěstí. Dokonce i stromy zdraví, zlehka vás švihnout větvičkou nebo vám nechají spadnout pár kapek vody za krk.
Sama se řídím tím, že jakmile navážu oční kontakt, pozdravím pokaždé, když mě někdo míjí, zdravím podle situace, někdy ano, někdy ne. Samozřejmě na pozdrav vždy odpovím, to považuji za naprostý základ slušného chování.
Kuriózní situace nastává pro vesničana ve městě. Když jsem jezdila za dcerou, která studovala v Brně, zdravila jsem v šalině. Vysloužila jsem si smích od dcery a zamžené tupé výrazy od pozdravených. Nechala jsem se poučit, že ve městě zdravíme jen toho, koho známe, což dává samozřejmě smysl. Tohle pravidlo ale už smysl postrádá, jakmile přijede městský člověk k nám na venkov. Míjím před domem mladé lidi, kteří přijeli na návštěvu k sousedům, a tak nějak samozřejmě čekám, že pozdraví. Nikoliv, oni přece nezdraví, koho neznají, no ne?
A co vy? Zdravíte?
Autorem obrazu je slovinský malíř Franc Kavčič
