SOU-CIT

Představte si velký nerezový stroj s běžícím pásem uvnitř haly bez oken, osvětlený pouze zářivkami. Běžící pás je lesklý a hladký, to proto, aby byl kluzký.  Na konci pásu je drtička a po pásu se směrem k drtičce pohybují čerstvě vylíhlá kuřata – samí kluci. U pásu sedí pracovník v bílém, s rouškou na ústech, jde přece o výrobu potravin. Viděla jsem dvě fotografie z tohoto prostředí a nejsem ráda, že jsem je viděla. Budu je mít vypálené na sítnici do konce svých dnů nebo příčetnosti. Malý žlutý kohoutek se těsně před tím, než ho pohltí stroj a zaživa ho nadrtí do krmiva pro psy, poprvé a naposledy snaží vzlétnout. Na fotce jsou křidélka rozmazaná, protože jimi mává velmi usilovně a marně, samozřejmě. Směrem k objektivu je otočen i člověk v bílém, sleduje tento nepatrný, bolestný a truchlivý boj o život. Kolikrát denně to asi vidí? Může pak ještě vůbec usnout? Pije? Mlátí svou ženu a děti? Na konci toho pásu umírají krutou a nesmyslnou smrtí nejen nevinná kuřata, stará několik minut nebo hodin, ale i naše lidství. Protože to jsme my, kdo to dopouštíme, protože před tím zavíráme oči, protože mlčíme, protože to považujeme za „nezbytné“. Jak můžeme sami sebe považovat za vyspělé duchovní bytosti, když tolerujeme a umožňujeme tato a podobná utrpení těch nejbezbrannějších tvorů. Jsme vůbec schopni být zvířatům staršími bratry a pečovat o ně, ochraňovat je a spolupracovat s nimi? Je tato možnost ještě vůbec reálná nebo už jsme ji nadobro ztratili stejně jako soucit?

Od útlého věku tíhnu ke zvířatům. Mám asi nějaký nervový přijímač navíc a ten je určen právě jen pro příjem všeho utrpení, kterého se zvířatům od nás lidí dostává. Neprosila jsem se o něj a nestojím o něj, ale je tam, přesně uprostřed mé hrudi. Pokud ho nemáte, buďte rádi, není oč stát. Vzpomínám si, jak jsem se jako čtyřletý prcek byla s maminkou koupat u rybníka a kluci tam vytahovali z vody pijavice a zahrabávali je do písku. Běžela jsem za mámou, aby něco udělala, že zlí kluci týrají pijavice, vzpomínám si na slzy hrůzy, bolesti, vzteku a bezmoci. S takovouhle výbavou nemáte snadný život. Všem okolo se zdáte buďto zbytečně přecitlivělá (nojo, tak to prostě je, to je život, smiř se s tím), duševně nevyrovnaná (uvědom si, že vše je jedno a zlo vlastně neexistuje a navíc ta zvířata si svůj osud sama vybrala před narozením) nebo zaslepená (v Africe vyvražďují celé kmeny a tebe zajímají nějaké pijavice!). Mám pocit, že se to věkem zhoršuje, vlastně se nacházím ve fázi, kdy jsem téměř neutěšitelná. Považuji to za vážný problém, protože jsem původně optimistický člověk věřící v dobré konce. Ten žal můj radostný a trochu lehkomyslný pohled na život ale umrtvuje. Pochopitelně se snažím najít řešení, protože pocit, že nejlepší by bylo zalézt někam do díry a tam prostě umřít, abych už nebyla součástí té bídy, není nic moc a neprospívá ani rodinným, ani přátelským a už vůbec ne společenským vazbám. Přátelé mi radí: soustřeď se na to krásný, na zahradu, na slunce, na rodinu! Věnuj se něčemu tvůrčímu, kresli, zavařuj nebo choď na procházky. Duchovní guruové radí: zoufalstvím a beznadějí posiluješ negativní energii! A všichni dohromady: seber se! No ano, snažím se. Užívám si sluníčka, zavařuju, posiluju pozitivní energii a sbírám se. Ovšem funguje to pouze do další fotografie, článku nebo videa (ta vlastně už ani neotvírám, bohatě mi stačí titulek). Nakonec mi pomohly dvě věci a já vám je povím. Ta první je tahle: představuju si, jak se na lesklý pás s kuřaty dívám z výšky, stoupám výš a výš, nad budovu, nad město, nad Zemi až do vesmíru. Život kuřete jako malé světélko vzplane, zazáří, blikne a zhasne. Životy tisíců, milionů kuřat zazáří a zhasnout v krátkém okamžiku. A vidím, jak všechny životy se stejně rozsvěcí, krátce zahoří a zhasínají. Životy kuřat, koní, stromů, kosatek, komárů i nás, lidí. Z té výšky se Země jeví jako blikající koule, plná života (a smrti), kde miliardy životů blikají a blikají a blikají od nepaměti až do skonání světa. Vtip je v relativitě času. Tři hodiny kuřecího života nebo osmdesát let lidského? Stejně nás na konci všechny semele drtička. Možná se vám to nezdá jako úplně nejvíc uklidňující pohled na věc, ale mně to pomohlo. Zjistila jsem, že svoje krátký probliknutí musím prostě využít, jak nejlépe dokážu. A tím se dostávám k té druhé věci: pánbůh mě přece nestvořil jako poraženeckého ufňukance, ale dal mi nějaký úkol. A já se vynasnažím obstát. Můj každodenní rituál teď spočívá v tom, že si představím blikající Zemi se všemi vznikajícími a zanikajícími životy a taky Urobora, který zaujímá čelné místo mezi draky, je totiž nejdůležitějším hadem mytologie i alchymie. Tím, že požírá vlastní ocas, stává se symbolem základní jednoty a neustálého koloběhu a nekonečna. Lidské dějiny i vesmírné děje se opakují v cyklech a na to je prostě spoleh a to mě uklidňuje. Nic nezaniká, jen se to stále dokola vaří jako vesmírná polévka míchaná božskou vařečkou.

více TADY