NA ZEBÍNĚ

Ráno jsem vyrazila na Zebín. Vzala jsem si košík a nůžky. Auto jsem nechala dole u hřbitova a vyrazila nahoru. Cestou jsem potkala nějakého mladého pána, prý, kudy se dostane "na kopec". Poslala jsem ho trochu zlomyslně tou nejpříkřejší cestou. Já jsem to vzala pěšinkou vlevo, ta vede podél jeskyně, kde bydlí Pán Hory. Stál tam stan. Ani jsem si ho nevšimla, teprve až když jsem mluvila na vratič, padl mi na stan zrak. Snad mě nocležníci neslyšeli, určitě by je napadlo, že jsem blázen. Cestička se od jeskyně začíná zvedat a chvílemi je dosti neschůdná, tenisky mi kloužou, rukama se přidržuju trávy a stromů. Podél cesty roste to, pro co jsem sem přijela - mateřídouška. Už je skoro všechna odkvetlá, jsem tu na poslední chvíli. Pečlivě odstřihávám rostlinky a vkládám je do košíku. Nasbírat jej plný mi trvá víc než hodinu. Shora slyším hlasy, někdo dorazil nahoru přede mnou. Fouká ledový vítr, v tričku je mi chladno. Zhluboka dýchám svěží vzduch, narovnám ohnutá záda a dívám se do kraje. Vidím koně pasoucí se v ohradě, dole pode mnou bečí ovce a o kus dál štěkají psi v útulku. Vzadu vyrůstá Jičín, ale sem na mě nemůže. Nejvíc mateřídoušky roste pod vzrostlou břízou, která ale chudák usychá, žádné zelené listy jí nezbyly, na větvích se třepotá zbytek žlutých. V její koruně slyším křik - přiletěly dvě straky a hned za nimi dva jestřábi, vypadá to na dva páry. Hlučně se dohadují, přelétají z větve na větev. Nakonec  straky odlétají, dvakrát tak velký dravčí párek mi po celou dobu, kdy sbírám bylinky, poletuje nad hlavou a křičí. Kuí! kuí! kuí! Napadne mě, že mi ukazují "naleziště". Pěkně jim poděkuju, stejně jako děkuju všem zpola zaschlým trsům mateřídoušky, letošní sucho ani jim nijak neprospívá. Za rok musím vyrazit dřív. Košík je plný a já se drápu nahoru. Nikdo tu není, o kousek níž zaslechnu mužský a dětský hlas, snad už jdou dolu, nemám chuť nikoho vidět. Posadím se na triangulační bod, je to betonová kostka a dívám se na jih. Nejvíc mi přitahuje zrak milovaný Velíš. Ahoj Velíši, říkám tiše a zvednu ruku na pozdrav. Vidím stromy, tolik stromů, trávu, pole, něco málo domů, opět koně, jeden má na zádech jezdce. Najednou cítím zvláštní vlnu na hrudi, duše se pohnula. Náhle vidím, že vše je a bude dobré.