TRHLINA

Trhlina je druhou knihou od Jozefa Kariky, kterou jsem četla. První z nich byl Strach, což je čistoktevný horor. O trhlině to říct ale nemohu, z mého pohledu o horor nejde. Autor docela šikovně použil motiv převyprávěných vzpomínek a tím se vyhnul nutnosti složitě spojovat a kombinovat souvislosti, aby dávaly smysl. Veškeré nejasnosti nebo chyby padají na hřbet autora vzpomínek. To mě docela pobavilo, i když nejdřív mi tahle forma šla docela na nervy.
První polovina knížky byla zdlouhavá a nudná, tak tak jsem se jí prokousávala. Když se konečně daly věci do pohybu, bylo to napínavé, nikoliv však děsivé. Bát se nebudete, natož abyste měli strach vydat se sami do lesa. O lese to vůbec není. Jde totiž o kvantovou fyziku, paralalní vesmíry, rotující černé díry a holografické multiverzum. Během čtení jsem si vzpomněla několikrát na „veselé kousky“ dona Genara, které tak děsily Castanedu a taky na slova dona Juana, když říká, že náš konstrukt reality je sice chiméra, přelud, ale velmi pevný a potřebný, který nás chrání před šílenstvím. Zkušení brujos nepotřebují čekat na náhodné trhliny v časoprostoru, aby se dostali do jiné reality, stačí jim třeba herda do zad. A navíc vědí, jak se v ní pohybovat a jak se vrátit zpět. To je ovšem nám, občejným lidem zapovězeno a proto máme z těchto věcí takovou hrůzu.
Karika slovy Igora v knize píše:
„...zkoušet některé věci pochopit rozumově je ten nejhorší možný přístup. Jasně, odmalička jsme programováni k tomu, abychom hledali vysvětlení, tohle nutkání jen tak nevypneš. Ale je třeba se o to pokoušet, zejména v případech, jako jsme zažili my.“
Nakonec to nebyla špatná knížka, i když jsem opravdu čekala skutečný horor. Spíš mě donutila znovu přemýšlet o našich ochranných valech.