Dokonale vláčný, lahodný koláč. A k tomu rychlý a jednoduchý.V jedné nádobě promícháme 100 g strouhaného kokosu s 50 g kokosového cukru a prozatím dáme stranou. Ve druhé nádobě dobře (nikoliv dlouze) rozmícháme 60 g vanilkové Hrašky, 50 g kousků bezmléčné čokolády, 50 g kokosového cukru, 350 g polohrubé mouky, 2 lžičky kypřicího prášku, 100 ml slunečnicového oleje a 400 ml rostlinného mléka. Nalijeme do vymaštěného a kokosem vysypaného menšího (30/40 cm) pekáčku, posypeme kokosovou směsí a pečeme při 170 stupních 30 minut. Vyjmeme z trouby, kterou vypneme, zalijeme 220 ml rostlinné smetany a vrátíme na 15 minut do vypnuté trouby. Vychladíme.
Kdo jsou bohové a bódhisattvové, které vidíme v mužích a ženách? Vypadá to, že opravdu existuje nějaký druh převtělování. Je zde něco dlouhodobého, v každém jedinci – někdy za maskou TÉTO pošetilé osoby, TOHOTO pošetilého života – zahlédneme postavu bódhisattvy, který svým jasem a soucitem pomáhá všem bytostem. V každém z nás.- Gary Snyder -
Trochu třaskavá směs 
:)Na osm hodin namočíme a poté v čisté vodě uvaříme doměkka 200 g hrachu. Scedíme ho a promícháme s 200 g na nudličky nastrouhaného uzeného tofu, 3 na půlkolečka nakrájenými a na oleji osmahnutými cibulemi, 3 utřenými stroužky česneku, 2 lžícemi oleje, solí a pepřem. Navrstvíme do pekáčku a pečeme při 200 stupních půl hodiny, podáváme s kvašeným zelím.
Moc dobré jídlo, brambory půjdou určitě upéct bez alobalu, který prý zrovna zdraví neprospívá, ale jednou dvakrát do roka nás to snad nezabije :)Čtyři větší brambory oloupeme, potřeme olivovým olejem, osolíme a posypeme tlučeným pepřem. Každou zvlášť zabalíme do čtverce alobalu a v zakrytém pekáčku pečeme hodinu při 200 stupních. Brambory budou měkké, ale ne hnědé. Vyjmeme je z alobalu, rozpůlíme a narovnáme zpět do pekáčku. Na lžíci oleje osmahneme pokrájenou cibuli a 200 g rozdrobeného uzeného tempehu. Vmícháme plechovku pokrájených rajčat a plechovku červených fazolí. Osolíme, opepříme a navrstvíme na brambory. Posypeme 60 g strouhaného rostlinného sýru a odkryté pečeme ještě 20 minut. Podáváme se salátem a kvašenou zeleninou.
Kvašení je jedním z nejlepších způsobů uchování potravin. Kvašená zelenina patří v zimě téměř k povinným potravinám, které nám významně posilují imunitu.Oloupanou červenou řepu a mrkev (asi v poměru 5 : 1) nastrouháme na hrubé nudličky, kousek zázvoru a několik stroužků česneku na nudličky jemné. Přidáme sůl, důkladně promícháme a ochutnáme, zelenina by měla chutnat mírně přesoleně, ale tak, že byste ji ještě snědli. Když dáme soli málo, může se zkazit. Čím více soli dáme, tím rychleji zelenina zkvasí. Můžeme přidat ještě oblíbené koření, třeba kmín nebo fenykl, a silou napěchujeme do velké zavařovačky nebo kvašáčku. Pokud zelenina nepustí dostatek šťávy, svaříme vodu se solí a po vychladnutí jí trochu nalijeme na zeleninu, aby nevyčnívala nad hladinu. Zatížíme, volně zakryjeme a necháme v teple kuchyně kvasit asi 4 dny. Poté přemístíme do chladničky v uzavíratelných lahvích a jíme s různými luštěninovými jídly, zapečenými zeleninovými jídly, pečenými bramborami nebo plackami. Ale klidně si dejte jen tak mističku na chuť, já to taky tak dělám.
Takhle polévku nazvala vnučka Zorinka a opravdu nepatří mezi luxusní pokrmy. Je ale chutná a velmi zdravá.Večer namočíme 100 g pšenice špaldy a druhý den ji v čisté vodě uvaříme do poloměkka, trvá to asi 20 minut. Vodu nevyléváme, ale doplníme ji v odměrce na 1,2 l.Rozehřejeme dvě lžíce oleje a necháme na něm změknout pět cibulí nakrájených na půlkolečka, přidáme 40 g mletých vlašských ořechů a deset minut opékáme. Vmícháme 3 brambory nakrájené na menší kostičky, okořeníme domácí bylinkovou solí a lžičkou tlučeného kmínu, přidáme špaldu a přichystanou vodu, a vaříme 20 minut, dokud nejsou brambory měkké. Jíme s kváskovým chlebem, jehož nakyslá chuť polévku skvěle doplňuje.
Večer předem namočíme 200 g cizrny, druhý den ji propláchneme a v čisté vodě uvaříme doměkka. Scedíme a prozatím dáme stranou.Na dvou lžících oleje z praženého sezamu osmahneme pokrájenou cibuli, 3 stroužky česneku a lžičku strouhaného zázvorového kořene. Okořeníme lžičkou garam masaly, lžičkou kurkumy, půl lžičkou tlučeného koriandru, půl lžičkou tlučeného římského kmínu a půl lžičkou kari koření. Vmícháme 300 g rajčat (velká oloupeme a nakrájíme) a pár minut dusíme ve vlastní šťávě. Zalijeme tuhou částí z plechovky kokosového mléka (tekutou část použijeme třeba při pečení dezertu nebo do ranní kaše), osolíme, přidáme vařenou cizrnu a dusíme ještě 15 minut. Nakonec vmícháme 350 g zeleného hrášku, krátce povaříme a odstavíme. Podáváme s chlebem, indickými plackami nebo s rýží.
Výborný a sytý, doporučuji.Přes noc namočíme 100 g světlé pohanky. Hlávku brokolice rozebereme na růžičky, osolíme a uvaříme v páře do poloměkka. Dvě předvařené kukuřice (můžeme použít kukuřici sterilovanou), propláchnutou a scezenou pohanku a jednu na kostičky nakrájenou kapii deset minut opékáme na dvou lžících oleje na pánvi. Osolíme, okořeníme oreganem a čerstvě tlučeným pepřem, odstavíme a vmícháme lžičku francouzské hořčice. V míse promícháme brokolici, tři nakrájené řapíky celeru, tři nakrájené naťové cibulky, obsah pánve s kukuřicí a pohankou a lžíci umeocta.
Výborná, ještě mě žádný recept z tohoto časopisu nezklamal. Vyzkoušejte!Na hodinu až dvě namočíme 12 sušených švestek do teplé vody, poté nakrájíme, vodu vylijeme.Do rendlíku dáme 200 g kysaného zelí, přidáme 3 bobkové listy, zalijeme vodou jenom tak, aby bylo zelí pod hladinou, a vaříme 20 minut. Prozatím odložíme stranou.Na lžíci oleje osmahneme pokrájenou cibuli, přidáme 2 lžíce mleté papriky, lžičku kmínu, a po chvíli 50 g loupané červené čočky, 20 g ovesných vloček, tři menší (asi 180 – 200 g) na kostičky nakrájené brambory a sušené švestky. Osolíme, zalijeme 1 l vody a vaříme dohusta a doměkka. Vmícháme zelí i s vodou a dvě lžíce lahůdkového droždí. Krátce povaříme, vmícháme 200 – 220 ml rostlinné smetany a ihned odstavíme.
Půvabnou, čtivou, zábavnou knížku Anthony Doerra jsem přečetla za dvě odpoledne. Není to dramatický příběh, je to prosté vyprávění o ročním pracovně-studijním pobytu v Římě, což je mimochodem jediné město na světě, které miluju, a kde bych si uměla představit život, s manželkou a dvěma malými dvojčaty. Bála jsem se, že mě povídání o miminech bude nudit, ale bylo to v mezích, které jsem snesla. Popisy římských reálií jsou více než povedené, nálada města, jeho světlo, obyvatelé, každodenní střípky, to vše je dokonale autentické. Jo, líbilo se mi to.
"Mysl touží po klidu; podporuje smysly k rozpoznání symbolů, ke glosování. Vytváří mapy našich kuchyňských šuplíků a ulic v sousedství; vyrábí nám ze života jakousi algebru... Bez zvyků by nás krása světa přemohla. Omdleli bychom pokaždé, když bychom uviděli - opravdu uviděli - květinu. Představte si, že bychom mohli vidět cumulonimbus nebo souhvězdí Kasiopeji nebo sníh jen jednou za sto let: na ulicích by bylo peklo. Lidé by po tisících leželi na zádech na polích.
Habitualizace, napsal v roce 1917 Viktor Šklovskij, ruský armádní komisař, ze kterého se později stal literární teoretik, zhltne práci, oblečení, nábytek, manželku a strach z války. Tvrdil, že časem přestáváme vnímat známé věci - slova, přátele, byty - tak, jak opravdu jsou.
...
Úpadek republiky, rozklad impéria, neustálý rozpad církve – smrt je řeka tekoucí městem, která se žene pod mosty a víří v peřejích u nemocnice na Tiberském ostrově. Smrt je ve skvrnách na zdech; je to tíha Keatsova náhrobního kamene na travnatém drnu; je to povolení, které Římané podepisují, když dlouhovlasá dívka sedá za přítele na motocykl značky Vespa; když bankéř prudce zabrzdí a vezme knihovnici do náručí. Rozhodl jsem se žít v přítomnosti, žít tak sladce, jak to jen půjde, naplnit šaty větrem a oči světlem, ale přitom si uvědomuji, že jednou přijde konec.
...
Naturalis historia, borovice pinie, Borominiho Sant´Ivo, otázka špačků a otázka otcovství – můj zájem o všechny tyto věci se točí kolem jediné otázky: Jestli jsme my tvorové na zemi jen proto, abychom zajistili přežití druhu, jestli se příroda stará jen o reprodukci, jestli máme vychovávat děti jen do věku, kdy se budou moct samy rozmnožovat, a pak jen chřadnout a zvolna se propadat do smrti, tak proč se svět vůbec obtěžuje být tak neuvěřitelný, komplikovaný a nádherně úžasný? Je to jen pouhá genetická variace? Geologie a počasí? Chemické cuknutí, elektrický impulz, peří a tokání?“
