POZDRAVPÁNBŮH

Zdá se, že moje ranní vyjížďky na kole jsou nekonečným zdrojem zkušeností a úvah. Tentokrát jsem přemýšlela nad pozdravy. Inspirací mi byla skutečnost, že dnes stejně jako několikrát předtím se mi nepodařilo získat odpověď na mé Dobrý den od muže, kterého po ránu často potkávám v Bažantnici a okolí. Vzhledem k tomu, že je to vážený muž, který u nás v městečku vede kursy tance, trochu mě to překvapuje. Možná si mylně spojuji společenský tanec i se společenským chováním. Nebo možná jen s prostým slušným chováním. U nás se říká, že pozdravit můžeš, odpovědět musíš. Přimělo mě to zamyslet se nad tím, proč asi někteří lidé nezdraví.
Myslím, že to není dané vzděláním a společenským statusem. Na rozdíl od pana tancmajstra mě vždycky slušně a nahlas pozdraví dělníci pracující na stavbě nového sportovního areálu u fotbalového hřiště, stejně jako bagrista, který celé léto hloubil výkop pro vodovodní potrubí podél silnice do Bělohradu. Ani byste nevěřili, jak vám takové halasné „dobré ráno!“ dokáže zvednout náladu.
Není to dáno ani věkem. Mohu se spolehnout, že děti v Šárovcově Lhotě, které míjím, jak spěchají ráno na vlak do školy, mě vždycky pěkně zřetelně a nahlas pozdraví, zatímco starší paní na kole, kterou občas potkám pod Bertoldkou, se na mě ani nepodívá, dělá, že mě neslyší a nevidí. Starý pán s turistickými hůlkami rázující si to okolo Javorky mě zdraví první a vždy s úsměvem: Dobré jitro!
Není to dáno ani pohlavím. Ženy nějak obecně zdraví méně než muži, to je zajímavé, nemyslíte? Pozdravu se vždycky dočkám od muže, který pravidelně venčí na vodítku světlého labradora, a pravidelně nedočkám od mladé maminky u nás ve vesnici. Zdravit můžeme různě, náš pan starosta zdraví z kola mávnutím, a bělovlasý sympatický cyklista ze Lhoty zase úsměvem a zvednutou pěstí. Dokonce i stromy zdraví, zlehka vás švihnout větvičkou nebo vám nechají spadnout pár kapek vody za krk.
Sama se řídím tím, že jakmile navážu oční kontakt, pozdravím pokaždé, když mě někdo míjí, zdravím podle situace, někdy ano, někdy ne. Samozřejmě na pozdrav vždy odpovím, to považuji za naprostý základ slušného chování.
Kuriózní situace nastává pro vesničana ve městě. Když jsem jezdila za dcerou, která studovala v Brně, zdravila jsem v šalině. Vysloužila jsem si smích od dcery a zamžené tupé výrazy od pozdravených. Nechala jsem se poučit, že ve městě zdravíme jen toho, koho známe, což dává samozřejmě smysl. Tohle pravidlo ale už smysl postrádá, jakmile přijede městský člověk k nám na venkov. Míjím před domem mladé lidi, kteří přijeli na návštěvu k sousedům, a tak nějak samozřejmě čekám, že pozdraví. Nikoliv, oni přece nezdraví, koho neznají, no ne?
A co vy? Zdravíte?
Autorem obrazu je slovinský malíř Franc Kavčič

10 komentářů:

  1. Zajímavé zamyšlení. A zkušenosti mám podobné, několikrát jsem pozdravila paní v ulici když jsme se před mnoha lety přistěhovali, nikdy mi neodpověděla, takže jsem ji přestala zdravit. Brala jsem to jako slušnost, ona ne. Zdravím ráda a přidávám úsměvem, vždyť ten nás nic nestojí, ale dokáže mnohé - zlepšit náladu.
    Alena

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Naše dcera si myslí, že za tím vesnickým nezdravením stojí nějaký druh ostychu, nechuti se družit, nechuti komunikovat. Snad to není přímo nepřátelství, i když neodpovědět na pozdrav jako výraz nepřátelství rozhodně působí.

      Vymazat
  2. Paní Evo, myslím, že si to někteří lidé ani neuvědomují, možná by se chytli za nos a svůj přístup ke zdravení by změnili, kdyby věděli. Já jsem z města, takže mě se tyhle věci týkají ve školce dětí a pak taky v našem domě - opět jsou tu lidé, co nezdraví, a řekla bych, že je jich víc a víc :( A spíš mám tedy špatnou zkušenost s muži, ti by podle mě měli ženu zdravit jako první, no ne?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To rozhodně, ale to bychom toho chtěli už asi moc, když muži ani neodpoví :)

      Vymazat
  3. Evi, děkuji za tohle zamyšlení. ano, já zdravím a mám taky chuť pozdravit v šalině, ale to nedělám. hodně mi dává úsměv, usměju se a čekám na reakci, většinou je fajn, usměje se, ale někdy taky kouká, že jsem asi blázen.
    a to, že lidi zdravím a oni mi jednou, dvakrát, třikrát, padesátkrát neodpoví, pak si řeknu dost. ale vím, neměla bych, ale oni asi nepozdraví nikdy. kdo je vychovával????

    přeji krásný večer a hodně úsměvů a zdravení. Majka

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Hezké ráno, Majko, po čase už také zdravit přestávám, i když pořád chovám absurdní naději, že ten člověk nedoslýchá nebo já jsem odpověď pokaždé přeslechla :)

      Vymazat
  4. Krasne rano, ja zdravim vsude, i kdyz je to legracni. Vlezu do hypersuper a reknu Dobry den �� Mamka byla ucitelka a kdykoliv jsem nepozdravila, dostala jsem lepaka. No a pak jsem se naucila, ze pozdrav me nic nestoji a nekomu muzu vylepsit den.Toz dobre rano vsichni!����

    OdpovědětVymazat
  5. Krasne rano, ja zdravim vsude, i kdyz je to legracni. Vlezu do hypersuper a reknu Dobry den �� Mamka byla ucitelka a kdykoliv jsem nepozdravila, dostala jsem lepaka. No a pak jsem se naucila, ze pozdrav me nic nestoji a nekomu muzu vylepsit den.Toz dobre rano vsichni!����

    OdpovědětVymazat
  6. Já se řídím tím, že úsměv, pozdrav a slova děkuji a prosím nic nestojí a mnohdy dělají zázraky. Také se setkávám s tím, že někdo prostě nezdraví, nechápu to, ale jeho volba...vzpomínám, jak když jsem byla malá, zásadně nás s bráchem nezdravily jedny sousedky(nezdravily vlastně nikoho), prostě nikdy neodpověděly a my slušně vychovaní vždy zdravili a ony nic. No pár let uběhlo a zůstala jen jedna z nich a životní těžkosti tu paní hodně změnily, hodně trpěla samotou a kvůli zdraví nevycházela ven, jak najednou byla vděčná, když ji třeba moje mamka přišla navštívit s cukrovím a popovídat na chvilku. Najednou byla za každý lidský kontakt a pozdrav vděčná. Evi, díky za zajímavé zamyšlení.

    OdpovědětVymazat