PODZIMNÍ

Když jsem dnes v soumraku chodila tichou zahradou, uvědomila jsem si ve chvíli, kdy jsem nadšeně a uneseně pronesla k mladé hrušni: To je dnes krásně!, že díky nějaké melancholické části své povahy, o které vím, ale úspěšně ji tajím, miluji tuhle roční dobu. To časné smrákání, vlhké mlhy a tiché, utopené zvuky, mumlání a vzdechy usínající přírody. Barvy a vůně jsou intenzivní, ale jinak, letní bezstarostná rozjásanost je minulostí, ovšem žádné deprese ze stáří se nekonají. Podzim mi připomíná mého oblíbeného Márqueze, možná tím svým „navzdory“. No, přiznávám, že jsem asi jedna z mála, kteří podzim a Márqueze hodnotí jako radostné. Necítíte tu hloubku? Tu divokou sílu pod vráskami, zbrázděnými kmeny a šedou hlavou, žlutým listím?
Chodila jsem zahradou naprosto okouzlená, včera to byly ještě jen pouhé stromy, dnes jsou to kouzelníci v tělech stromů; dévové se k podzimu probouzejí, nakrátko, než usnou na dlouhé měsíce. Jsou téměř slyšet, mohu je nahmatat pod kůrou, cítím jejich doteky skrze listy, které dosud drží na větvích. Zpívám stromům jejich oblíbenou ukolébavku, totiž hluboké, hlasité ÓM. Políbím ručku mladého dubu, je to ve skutečnosti slečna. I když tady se rozdíly mezi námi úplně stírají. Jsem jejich součástí, jejich rodina, a kdybych měla víc trpělivosti, vrostla bych do země a zůstala tu s nimi napořád.