CO MĚ SYTÍ

Jsem narozená ve znamení střelce s ascendentem ve lvu, tak je zřejmé, že mě sytí oheň. Každá dramatická a neočekávaná událost je pro mě dobrodružstvím, dokážu si užít i poruchu auta na dálnici. Vždycky musím mít něco před sebou, něco, na co se mohu těšit, něco v budoucnosti, k čemu upínám pozornost, radost a naději. Žiju změnou a těšením, objevováním nových věcí, lidí a událostí.

V každém období svého života jsem žila něčím jiným. Objevováním toho, kým jsem, nebo snahou stát se tím, kým bych chtěla být. Ale to patří k mládí a kostýmy mě už přestaly bavit dávno. Někdy mezi dvaceti a pětadvaceti lety mě uchvátila esoterika, přečetla jsem všechno, co bylo dostupné, vyzkoušela jsem kdeco a vážně jsem uvažovala o kariéře čarodějnice. Moc dlouho mi to nevydrželo, přece jen musíte vyvinout nadprůměrné úsilí a být čarodějnicí je úvazek na celý život a vůbec. Samozřejmě mě taky sytily partnerské vztahy a sexualita, to je přirozený jev, dá se říct, že mladé lidi téměř nic jiného nezajímá. Zaobírat se sám sebou, nimrat se ve vztazích a vztahovat sám sebe k druhým lidem, to patří k první polovině života a plně jej naplňuje.

Podstatnou část mé duše živí výtvarné umění, tvorba. To dychtivé naplnění, rozechvělost až třesavka, pocit, že nic jiného neexistuje a že nemůžete jít spát, dokud něco nedokončíte a ani ve snech vás to neopouští – to je asi dobře známé všem lidem, kteří tvoří, ať už obrazy, sochy, muziku, poezii nebo divadlo. V různém období života je tohle téma pro mě různě důležité, občas ho převálcuje něco nového, ale touha tvořit je mi vlastní a je stále těsně pod povrchem.

Protože mám vrozenou zrychlenost, zbrklost a netrpělivost, muselo se v mém životě objevit něco, co vytvoří protiváhu, uzemnění. A objevila se naše klidná a krásná zahrada a k nasycení duše mi stačí projít se od domu, okolo Hlavního Jasanu, pohladit jemné větvičky modřínu, proklouznout do příšeří Mocného Trojúhelníku mezi jabloní, hrušní a bezovou babičkou, minout a uctivě pozdravit jabloňového Dědka, nechat si polechtat záda od vrby z pomlázky, pozdravit mladíky v lesíku, sklonit se nad popenec a čistec, ochutnat česnáček, usmát se na starou hrušeň v koutě zahrady a pomalu se obrátit zpátky. Promluvit s mladými stromky, pochválit je, jak jim to pěkně jde, chvíli postát pod klenbou tří akátů, která tu vyrostla speciálně pro mě, s úctou se sklonit před ořešákovou stařenkou unavenou životem, dát dobré ráno nebo hezké odpoledne hrdličkám v břečťanovém domě a můj život je zase v rovnováze. Vždyť co se mi může na světě stát? Přinejhorším umřu, no a co?

Když se pokusím téma uzavřít a formulovat to, co mě sytí, je to zvědavost. Ale počkejte – zvědavost prý zabila kočku!

(Svatojanský Symposión 6.6.2015)

více ZDE