MĚSÍC NAŽIVO

Rawfood je módní záležitost, vzniká množství takto zaměřených restaurací, vycházejí knihy, pořádají se kursy a přednášky. Osobní blogy takto se stravujících lidí ani nepočítám. Protože se mě na různých besedách lidé ptají na můj názor na rawfood a já odpovídám ponejvíce neutrálně ve smyslu, že syrová zelenina a ovoce jsou pro náš organismus nejzdravější, ale že stoprocentní raw asi není pro každého, rozhodla jsem se to na jeden měsíc vyzkoušet. Vlastně jedině tak mohu svůj názor podložit alespoň takovou minimální zkušeností. Řekla jsem si, že jeden měsíc se dá vydržet, i kdyby mi to nevyhovovalo, a pokud se mi to zalíbí, mohu plynule pokračovat dál. Začíná teplá část roku, za chvíli bude lokální zeleniny a ovoce okolo mě dostatek až nadbytek, tak tohle je přece ta správná doba na zkoušku! Ke zvědavosti a badatelskému nadšení se přidaly ještě další skutečnosti, které mě přesvědčily, abych do toho šla. Už několik týdnů jsem se ve svém těle necítila dobře, nic mi pořádně nechutnalo, žádné z jídel, které jsem uvařila, se mi nezdálo lákavé. Navíc jsem začala trpět „obezitou nevinných“. Ačkoliv jsem jedla velmi zdravě a střídmě, nenápadně jsem přibírala na váze. Vyloženě nerada jsem na sebe hleděla do zrcadla. Možná to mohu přisoudit blížícímu se přechodu, ale i tak jsem se nehodlala s tímto stavem smířit bez boje. Doufala jsem, že pomocí živé stravy nějaké to kilo shodím. Začala jsem na Den Země, 22.4.2016. Na pomoc jsem si vzala knížku od Radky Zrůstkové Zdravě a syrově. Vyzkoušela jsem několik různých receptů, ale nakonec jsem si navykla na následující skladbu jídla: K snídani směs ovesných vloček, semínek, ořechů a sušeného ovoce se lžičkou medu večer zalité vodou a ráno doplněné o čerstvé ovoce. K obědu zeleninový salát a k večeři koktejl nebo zbytek salátu od oběda. Nevyhovovaly mi složitě připravovaná jídla ani syrové polévky, i když jsem oboje vyzkoušela. První dva nebo tři dny jsem měla žaludek jako na vodě, trpěla jsem nevolností, dokonce jsem měla průjem. Zažívací obtíže ale velice rychle přešly a záhy mi bylo skvěle. Měla jsem strach, že budu trpět hlady a zimou, ale nic z toho se nepotvrdilo, naopak jsem se cílila mnohem lépe zasycená než po klasickém vařeném jídle. Vím, že se to o živé stravě říká, ale dokud jsem si to nevyzkoušela na vlastní kůži, brala jsem to jenom jako propagandu. Ale opravdu je to tak, namouduši! Hlady jsem tedy rozhodně nestrádala, ale občas mě zpočátku honila mlsná, vařila jsem samozřejmě normálně dál pro rodinu. Ale i to postupně přešlo. Když jsem měla chuť na něco sladkého, stačila mi lžička medu. Po prvním týdnu jsem dokonce opravdu něco málo zhubla. Protože nemáme osobní váhu, odhaduji to podle kalhot asi na jedno kilo. V dalších dnech už jsem neshodila bohužel nic. Druhý týden byl už mnohem snazší, už mě ani nepřepadala touha po vařeném jídle, bylo mi čím dál tím lépe a konečně jsem si plně užívala všechny syrové chutě a vůně. Několik lidí mi nezávisle na sobě řeklo, že vypadám dobře. To mi samozřejmě udělalo radost a přesvědčilo mě, že mám pokračovat. Třetí týden mě asi tři dny trochu trápil hlad, ale „hladová“ období mívám i jindy, stejně jako období střídmá, kdy jím velmi málo, takže to podle mého názoru s živou stravou nesouvisí. Bylo to prostě pár žravých dnů, kdy jsem třeba v půl sedmé večer snědla misku oříšků, což byl asi můj největší hřích. Všimla jsem si ale jiné věci, na jídlo jsem myslela neporovnatelně méně často a intenzivně než při běžném typu stravování. Vlastně jsem na jídlo pomyslela až ve chvíli, kdy jsem dostala hlad. Obvykle to tak totiž není, chystám si chuťové buňky dávno před jídlem a těším se na něj. Také jsem měla výrazně větší chuť na ovoce než na zeleninu, to mě překvapilo. Protože jsem si zároveň přidala ještě hodinovou vyjížďku na kole každé ráno, byla jsem zvědavá, jak bude moje tělo reagovat. Bylo to úplně normální, nic zvláštního jsem nepozorovala, ani slabost, ani větší množství energie. Všimla jsem si ale jedné zajímavé věci, významně se mi zbystřil čich. Byl to pro mě měsíc, ve kterém jsem se ujistila, že na syrové stravě se dá normálně plnohodnotně fungovat, že člověk nemá ani hlad, ani mu není zima, cítí se dobře a je plný energie. Nemohu ale samozřejmě mluvit za všechny lidi, někomu to třeba opravdu nesvědčí, i s ohledem na konstituci podle ayurvédy, sama jsem typ „pitta“. Každopádně to není nemožný způsob stravování a pokud to zkusíte třeba krátkodobě na odlehčení, nemyslím si, že by to komukoliv ublížilo. Plně raw se asi stravovat nebudu, ale ten měsíc mě přesvědčil o tom, že alespoň 60 % stravy by mělo tvořit syrové jídlo. Necítila jsem se výrazně lépe než obvykle, ale rozhodně jsem se necítila hůř. Nebyla jsem předtím nemocná ani neměla žádné dlouhodobé zdravotní potíže, tím pádem se živá strava na mně nijak radikálně neprojevila. Po měsíci živé stravy jsem sice vypadala objektivně stále stejně, ale subjektivně jsem se na sebe do zrcadla dívala o něco radostněji.