PTACTVO NEBESKÉ

K mému "Svatojanskému řádu" přibyli teď od května ještě každoranní projížďky na kole. 
Vyjíždím o půl osmé, vezmu to přes Šárovcovu Lhotu, na Hořice, před Černínem uhnu doleva na Byšička a přes Bažantnici a Bělohrad se před půl devátou vracím domů. 
Je to asi deset kilometrů, při kterých je mi na začátku zima a na konci teplo. Cestou míjím tři řepková pole, nepočítaně pšeničných a dokonce jedno pole s rybízem. Celou cestu mě doprovází zpěv ptáků a až dnes jsem se pokusila do něj zcela ponořit. Nejvíce jsou slyšet skřivani, protože jedu ponejvíce mezi poli. Jejich zpěv je neúnavný až extatický, plně si uvědomuji, jak má teorie o ptačím zpěvu, který podněcuje na jaře rostliny k růstu, blízko k pravdě. Podle této myšlenky by bez ptačího zpěvu nic nevyrostlo. To je zvláštní a krásné, co myslíte?
Na bříze u cesty na Lhotu seděla káně a vznesla se, když jsem projížděla pod ní. Neodlétla hned, ale několikrát zakroužila nade mnou. Při vědomí toho, co píše David Abram, totiž že pozorovaný je v přírodě současně pozorovatelem, jsem v náhlém popudu vykřikla: jsi krásná! Káně byla opravdu nádherná, důstojná a dokonalá. Ještě že jedu povětšinou prázdnou krajinou :)Emotikona smile
Pod Byšičkami jsem potkala vránu, vzlétla z pšeničného pole. Neměla by být už někde na severu?
Nejkrásnější je ovšem cesta Bažantnicí. Ta hutná, vlhká vůně lesa, vás prostoupí a litujete, že nemáte dvojnásobné plíce. Tady je zpěv ptáků mnohem různorodější a hlasitější. Myslím na to, jak ráda bych rozuměla řeči zvířat. Nakonec ještě zahlédnu černou veverušku a kačera v jezírku a už vjíždím do lázeňského parku.
Teď už mě čeká cesta městem a po silnici domů. Projíždím vilovou čtvrtí a všímám si, jak různě jsou zařízené domy a zahrady. Na první pohled je vidět, koho těší rostliny v zahradě, kdo chce mít co největší úrodu brambor a cibule, kdo má zahradu jen jako plac pro bazén a kdo na ni vůbec nechodí. Někdy je to smutné, ale většinou je pohled na jarní krajinu i zahrady nádherně útěšný.