ZEMĚDŮM

Deníkové záznamy, úvahy a další kratší texty ze druhé poloviny 20. století jsou nádherným průřezem způsobu myšlení ekologa, básníka a filozofa Garyho Snydera. Některé poznámky jsou pro čtenáře nepochopitelné, protože byly psány bez ambice knižního vydání. Setkáme se tedy se záznamy z doby, kdy Gary pracoval jako pozorovatel na hlídkové stanici Horské služby v Marblemountu ve státě Washington: „Prořezáváme velký suchý cedr spadlý přes stezku a potom jej páčíme klíny, Kim se dostává pod něj, Andy řve: ´Vypadni votamtuď do prdele ty zkurvenej magore chceš aby tě to zabilo?´“
Vůbec to na mě nepůsobilo rušivě ani nudně, díky těmto syrovým a zkratkovitým záznamům je celý text autentický a konzistentní. Ale v knížce najdeme obrovské bohatství myšlenek a příběhů, pro které rozhodně stojí za to prokousat se těmito zlomky.
„Klíč k evoluční adaptabilitě: organismus se raději pozmění, než aby pokračoval v neplodném soupeření.
Mozek a nervová soustava jsou zavinutý ektoderm: myšlenka není nic, než jiný druh vnímání doteku.
A nyní je lidských bytostí příliš mnoho. Staňme se místo toho raději zvířaty nebo buddhy.“
A také: „ Nikdo si dnes nemůže dovolit být nevinný nebo se oddávat nevědomosti o podstatě současných vlád, politických systémů a společenských řádů. Národní stát současného světa si udržuje svou existenci záměrně vyvolaným chtěním a strachem: obrovských ochranným vyděračstvím. ´Svobodný svět´se stal ekonomicky závislým na neskutečném systému stimulace chtíče, který nelze uspokojit, sexuální touhy, kterou nelze ukojit, a nenávisti, kterou nelze vybít jinak než na sobě samém, na osobách, které bychom měli milovat, či na revolučních cílech politováníhodných, chudobou trpících okrajových společností. Studená válka proměnila většinu moderních společností – komunistických i kapitalistických – ve zvrácené ničitele pravého lidského potenciálu. Pokoušejí se vytvořit populaci prét – hladových duchů s obrovským apetitem a s hrdly úzkými jako jehly. Tato rakovinná společenstva pak požírají půdu, lesy, a celou živočišnou říši, znečišťují vzduch a vodu této planety.“
Dále: „ Vše bylo živé – stromy, tráva i vítr se mnou tančily, hovořily se mnou. Rozuměl jsem písním ptáků. Tato dávná zkušenost není – navzdory pozdějším komentátorům - ´náboženská´, ale je čistým vnímáním krásy. Svět jevů zakoušený na jistých stupních je zcela živoucí, vzrušující, tajuplný, naplňuje člověka chvějivou bázní a činí jej vděčným a pokorným.“
A na závěr bych ráda ocitovala toto: „Kdo jsou bohové a bódhisattvové, které vidíme v mužích a ženách? Vypadá to, že opravdu existuje nějaký druh převtělování. Je zde něco dlouhodobého, v každém jedinci – někdy za maskou TÉTO pošetilé osoby, TOHOTO pošetilého života – zahlédneme postavu bódhisattvy, který svým jasem a soucitem pomáhá všem bytostem. V každém z nás.“