Pár citátů:
“Nejsme jediný živočišný druh, o který jde. Při přednáškách potkávám lidi, kteří se už přenesli do fáze jakéhosi odevzdaného klidu: ano, říkají, lidstvo se možná samo oddělá, ale planeta přežije. To do jisté míry platí, tedy pokud Slunce nezvýší prudce svou aktivitu. Nebude to však už planeta, kterou známe. Tvrdě pracujeme na tom, abychom ji proměnili – narušili její biologii, omezili její diverzitu, zasáhli každičký projev života, který se na ní zrodil. Spustili jsme proces geneze směřující opačným směrem, odtvořujeme.
...
Po dlouhém období frenetického růstu jsme zničehonic zestárli. Starým lidem záleží méně na tom, získat něco dalšího; důležitější pro ně je udržet si, co mají, nebo o to přicházet co nejpozvolněji. Růst už není podstatný. Bezpečí a stabilita se počítají víc než dynamika.
...
Bezpečnost je jedním z faktorů, jejichž význam se v novém světě začíná posouvat. Když vymyslíme, jak zajistit, aby stále víc potravin a energie pocházelo z míst co nejblíž od našeho domova, najednou ztrácí na významu potřeba vydržovat stálou armádu, odsuzovaná už zakladateli naší země – hlídat osm tisíc kilometrů dlouhou slámku, kterou cucáme uhlovodíky z Perského zálivu, už nebude nutné. Můžeme však potřebovat jiný způsob ochrany. Například když budete moc dlouho dumat nad přelidněnou budoucností, může vás to nakonec dovést k rozhodnutí, že se musíte postavit ke svým zeleninovým záhonům s puškou v ruce a čelit nájezdníkům, kteří mají zálusk na vaši mrkev. Ale jak se ukázalo třeba při zemětřesení v San Francisku nebo při útoku 11. září 2001 v New Yorku, je mnohem víc lidí, kteří ostatním pomáhají, než těch, kteří jich zneužívají. Oficiální obavy z rabování a chaosu jsou vždy dramaticky nadsazené, zatímco lidé přemýšlejí, jak oběti nakrmit, sehnat jim šaty, najít nocleh. Vzájemná výpomoc se stává běžným operačním principem.
...
Novému zemědělství se nejlépe daří, když spojí nové poznatky s tradičním uvažováním. Na kukuřičných polích objevili britští vědci spolu s keňskými odborníky nový druh tak zvaných semiochemických látek, který si rostliny vytvářejí, aby přitahovaly nebo naopak odpuzovaly hmyz. Jejich pěstební systém brání zavíječi kukuřičnému, jehož larvy navrtávají kukuřičná zrna, aby se s oteplováním šířil; na okrajích pole začali pěstovat trávy, které lákají organismy parazitující na zavíječích hned vedle další, jež zavíječe odpuzují (trávou pak samozřejmě krmí dobytek). Oficiální agronomické poradenství čtyřicet let problém jenom zhoršovalo – nejprve vytvářením velkých monokultur moderních odrůd, pak jejich poléváním pesticidy a hnojivy.
...
Největší změny však musejí být politické. Ve Spojených státech existují farmy se statisíci prasaty, které produkují denně víc odpadu než velkoměsta. Zvířata tam žijí v ostudných podmínkách, míra znečištění je obrovská a všechno dohromady je naprosto neudržitelné – podle některých odhadů až polovina plynů způsobujících globální oteplování pochází z živočišné výroby, která navíc spotřebuje obrovské množství obilí. Několik velkých společností však bohatne, ceny potravin se drží dole a tento výhodný obchod – upevňovaný jedním federálním zákonem za druhým – trvá už dvě generace. Je nejvyšší čas vzepřít se, a stejně tak si musíme zvyknout, že máme svým sousedům platit za potraviny, které pro nás vyrobili, aby mohli vést dostatečně důstojný život.
...
Nehoruji pro místní potraviny jen proto, že jsou chutné, nebo protože by nám víc prospívaly. (I když to tak je a debatovat o tom nemá smysl.) Jen tvrdím, že nemáme na výběr – nová Zeemě nám poskytuje mnohem méně možností než planeta, na níž jsme vyrostli, a tudíž budeme muset využívat i příležitosti, které jsme dřív nechávali plavat. Ve světě náchylném k suchu i povodním musíme být připraveni odolávat obojímu. Chce to mít třeba třicet různých plodin na jednom poli a nespoléhat se na obrovský lán kukuřice nebo sóji. Ve světě, kde se v důsledku stoupajících teplot snáze šíří plevele a další škůdci, se neobejdeme bez odolných místních odrůd a sort. Jen během minulého století vymizelo na pět tisíc variant domestikovaných živočichů a ptáků a konec každého z nich zvýšil i naše ohrožení.
...
Obraťme teď pozornost ke světlu, teplu a dalším užitečným věcem, které pocházejí z fosilních paliv. Jak to s nimi asi dopadne ve světě, kterému dochází ropa a ubývá atmosféra? Odpověď je stejná jako v případě potravin: ve světě, kde vládne chaos, se lépe daří tomu, co je lokální a rozptýlené, než čemukoliv, co je řízeno centrálně.
...
Kdybych měl ruku na vypínači, nechal bych internetové připojení zapnuté, i kdybych musel obětovat všechno ostatní. Potřebujeme kultury, které se snaží přežít – k čemuž patří, že musíme zase začít myslet na starší lidi, zvažovat pečlivě svá omezení a krotit vlastní výstřelky. Potřebujeme však také kultury, které fungují pro všechny a z žen už nikdy neudělají jen služky nebo druhořadé občany, jak je to zvykem jinde. Internet je jediná cesta k propojení světa, kterou si můžeme dovolit i nadále; létání tryskáčem nás v éře klimatických šoků a ubývající ropy nezachrání, takže ho budou muset nahradit výlety kliknutím myši. Tohle okno do našich komunit, kterým můžou přilétat nové nápady a mizet předsudky, musí zůstat pootevřené. Dřív jste si museli vybrat, jestli zůstat tam, kde jste se narodili, se všemi omezeními, nebo odejít do světa a někým se stát. Naše společnost – neúnavná, pohyblivá, plýtvavá, vzrušující a balancující na okraji propasti – je výtvorem této dynamiky. A třebaže si už nemůžeme podobné impulsy dopřávat jako dřív, neznamená to, že se musíme zavřít doma.”
Žádné komentáře:
Okomentovat