PONDĚLÍ RÁNO

Dnes ráno jsem na kole potkala mezi poli na kraji lesa postupně tři krásné bytosti. Nejprve srnku, která vystřelila z příkopu a pelášila přes pokosené pole. Když jsem na ni zavolala: Neboj se, malá, já ti nic neudělám!, zastavila se, a dlouho se za mnou dívala. Nakonec přece jen zvítězila vrozená a oprávněná nedůvěra k lidem, a srnka zmizela v lese.
Druhý byl lišák, tedy aspoň myslím, že je to chlapec, kterého potkávám na stejném místě opakovaně. Myslí si, že je neviditelný, přikrčeně přeběhne přes cestu a ztratí se v kukuřici. Tak jen volám do kukuřice: dobré ráno, lišáku!
A třetím byl zajíc, který nehybně seděl asi tři metry od cesty ve sklizeném poli. Jen po mně mrknul, ale ani se nepohnul. Možná jsem nepůsobila nebezpečně.
A doma? Tam mě čekal nádherný zvuk zvonkoher Koshi, které jsou oprávněně považovány za Rolls Royce mezi zvonkohrami. Jakmile je jednou uslyšíte, zcela jim propadnete. Miluju a sbírám všechny zvonkohry a každá má něco do sebe a každou ráda poslouchám, ale tyhle mám nejradši.