Příběhy v knize spojuje místo, kde se odehrávají. Zalesněná, chudá a divoká oblast polského Kladska, okolí Nové Rudy, s výhledem do českého Broumovska. Ta, a postava staré Marty. Příběhy, ve kterých se velmi často vyskytuje smrt a bolest, nepůsobí drasticky, spíš smířeně, autorka je popisuje s jistým zaujetím, zvídavostí a smyslem pro detail. Součástí knihy je také podivuhodný příběh svaté Starosty a transsexuálního mnicha, který jej sepsal. Knihou prosakuje motiv konce světa s rudou oblohou a zkamenělými stromy, jediná skutečně děsivá vize.
Knihy Olgy Tokarczukové jsou rozhodně perlou naší knihovny a upřímně je doporučuji ke čtení.
„Marta řekla, abych se netrápila tím, co vidím.(...) Nevím, proč mi to řekla; už se chystala odejít. Stála s rukou na klice otevřených dveří.
Večer jsem si na tu větu vzpomněla. Nehybný obraz z pohyblivého filmu, v němž se všechno mění a přestává být tím, co bylo. Tak fungují oči – vidí mrtvý výstřižek většího, živého celku, a to, co vidí, si ochočují a zabíjejí. Proto když se dívám, věřím, že vidím něco stálého. Ale to je falešný obraz světa. Svět je pohyblivý a roztřesený. Neexistuje v něm žádný bod nula, který si je možné zapamatovat a pochopit. Oči dělají snímky, které mohou být pouhým obrazem, schématem. Největším rozčarováním je krajina, protože stálost krajiny neexistuje. Pamatujeme si krajinu, jako by byla obrazem. Paměť tvoří pohlednice, ale svět žádným způsobem nechápe. Proto krajina tak podléhá náladám těch, kteří ji pozorují. Člověk vidí v krajině vlastní vnitřní, netrvalý okamžik. Všude vidí jen sebe. Konec. To mi chtěla Marta říct.“
Žádnou knihu od této spisovatelky jsem nečetla, porozhlédnu se po knihkupectví. Děkuji za další tip.
OdpovědětVymazatPřeji krásné dny.
Alena