STOPAŘŮV PRŮVODCE GALAXIÍ

Ke knize jsem se dostala až téměř v padesáti letech, to je důsledek toho, když vám nějakou knihu stále dokola lidé doporučují až už máte pocit, že v ní nemůžete objevit něco nového, něco výhradně svého. No, nakonec jsem se odhodlala, abych byla v obraze. Sehnala jsem všech pět dílů v jednom svazku, takže jsem plynule a bez prodlevy přecházela z jednoho do druhého. Musím se přiznat, že mi celou první půlku dost značně nevyhovoval humor, byl na mě příliš urputný a třeskutý, ale pak jsem si zvykla, i když se nikdy nestalo, že bych se zasmála. Vrcholem bylo lehké pobavení. Příběh má několik moc pěkných míst, například setkání s Vládcem vesmíru v chatrči z vlnitého plechu, to jsem v duchu plesala. Líbila se mi Arthurova životní etapa jako sendvičáře a taky děda Melhuba. Spousta zápletek byla jen absurditou až bizarností bez následného rozuzlení, ale občas se vyskytla místa, kde jsem si mohla říct Aha! Popravdě příliš nechápu Stopařův Kult, i když jak píšu, dobrá místa rozhodně má. Pro mě osobně je na knize nejdůležitější lehkost a nadhled v duchu hesla Nepropadejte panice. Několikrát jsem si při čtení vzpomněla na "kontrolované bláznovství" dona Juana.


4 komentáře:

  1. Milá Evo, ke Stopařově průvodci jsem se dostala ve 20 letech, naprosto mě nadchl, od té doby ho čtu tak jednou za deset let. Líbí se mi autorův absurdní humor, kamarádil s Monthy Python(y). Třeba převážně neškodná ... abych moc nenapovídala. Klidný konec roku, trávím ho s Václavem Cílkem jako Poutníkem časem chaosu. Míla

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky za reakci, Monty Pythony mám ráda, Stopařův průvodce byl prima, ale už se k němu vracet nebudu :) Krásný nový rok!

      Vymazat
  2. Mám to stejně s Hrozny hněvu, ale třeba je taky jednou vezmu na milost. A abych se tedy taky pochlubila: konec roku trávím se sebranými spisy H. P. Lowecrafta, takže velmi neklidně, ale já to tak mám ráda :).

    OdpovědětVymazat