VZPOMÍNKY

Myslíte si, že záleží na tom, jak si vás lidé budou pamatovat? Co zanecháte v jejich myslích a srdcích?

Protože je zima k tomu jako stvořená, často přemýšlím o smrti. Ale ne jako o něčem, čeho bych se děsila, ale jako o něčem, co je vlastně trvale přítomné. Pokud je čas opravdu relativní, náš život je pouhý záblesk v prostoru. Jak jej naplňujeme, jakou barvou svítí?

Kdybychom měli tu možnost stoupat výš a výš a výš, až bychom viděli naši Zemi a naše životy z dostatečného nadhledu, neubránili bychom se smíchu. Proč ale nejsme schopni toho nadhledu normálně? Proč nám doopravdy připadá důležité, co si vezmeme na sebe, jakou barvu ložního prádla nemůžeme vystát a jakou značku telefonu si koupíme? Možná je to ochrana před pravdou. Kdyby nám náhle všem došlo, jak plytké a směšné žijeme životy, jaké banality považujeme za významné, museli bychom nutně náš způsob života změnit. Ale kdo by pak vyráběl plastová držátka na igelitové tašky do skříně, tvořítka na led, umělé trávníky, laky na nehty a další nezbytnosti? Kdo by vymýšlel, vyráběl, shromažďoval a kupil papíry, papíry, papíry...? Kdo by řečnil v televizi o blbostech? Kdo by vedl kurzy asertivity? Asi by se zhroutila civilizace, ten teplý a bezpečný inkubátor, ze kterého se bojíme vylézt.

No ale to jsem odbočila. Ve svých rozhovorech často kladu tuhle otázku: Jak byste si přál, aby na vás jednou vzpomínala vaše vnoučata? Většinu lidí to zaskočí, nikdy se nad tím nezamysleli, přitom většina z nás má nějaké vzpomínky na své prarodiče. Příjemné nebo nepříjemné. Sama jsem nad tím také přemýšlela, pochopitelně, když tuhle otázku kladu ostatním. Když vzpomínám na svého dědu, vybavuju si, jak se smál, jak byl veselý.  Nejdůležitější a nejsilnější pocit, který zůstává, i když konkrétní vzpomínky vyblednou - děda mě měl rád. O tom jsem nikdy nepochybovala. Kdyby na mě takhle vzpomínala moje vnoučata, úplně by mi to stačilo. Kdyby si tak kdokoliv, kdo mě znal, mohl říct – Eva byla na světě šťastná a měla mě ráda.  To je přece krásný, ne?

O Vánocích u nás doma vzpomínáme na lidi, kteří nás opustili, a o každém řekneme pár slov. Život každého z nás se nakonec scvrkne do takových několika slov, několika nejsilnějších dojmů, jaké jsme udělali na lidi okolo sebe. Nejlépe se nám vzpomíná na někoho laskavého nebo veselého, na někoho, s kým nám bylo dobře. Chcete, aby si vás lidi pamatovali jako na někoho, kdo se soudil o kus zahrady nebo almaru po dědečkovi? Nebo abyste zůstali v myslích lidí skrze tresty, které jste udělovali? Skrze slzy, které jste prolévali? Skrze zabouchnuté dveře, odmítavé gesto, trpkou zradu? Aby někdo řekl: aha, to byla ta, co nám otrávila našeho Punťu! Moc pěkné memento, jen co je pravda.

Času je opravdu málo, hrozně to letí a některé věci už nemůžeme napravit. Ale dokud žijeme, pořád vytváříme energii, kterou vydáváme. Něco, čím ostatní obohacujeme nebo naopak čím trávíme vzduch. Pracujme na té jediné image, která je skutečně důležitá.