POSLEDNÍ POKUŠENÍ

Tento román ve mně vzbudil velmi podobné pocity jako Chuďásek Boží stejného autora. Dobře do půlky, možná i déle jsem byla podrážděná, lezla mi na nervy Ježíšova exaltovanost, jeho přepjatá slova i chování. Měla jsem s ním chuť zatřást, stejně jako druhdy se svatým Františkem. Dokonce jsem uvažovala o tom, že knihu navždy odložím. Jenže něco v tom je, něco, co člověka nutí číst dál, hltat řádky a rozčileně přemýšlet nad Ježíšovými činy. Není to vskutku jednoduché čtení, rozhodně není filozofické, není napínavé, historické ani sladkobolně melancholické. Nikos Kazantzakis má schopnost protáhnout vás po ostrých kamenech vyprahlé země, vyválet vás v blátě, plivnout vám do obličeje a ještě se vám vysmát. Ale jak to ten člověk dělá, že nakonec přes to přese všechno toho Ježíše milujete?
"Co je pravda? Co je lež? Pravda je to, co dává člověku křídla, z čeho se rodí velká díla a velké duše a co nás pozvedá o stupeň výš - nad zem. Všechno, co přistřihuje člověku křídla, je lež!"

"Skutečné světlo vždycky spaluje...proto svět zůstává ve tmě."