PORTUGALSKÉ VELEHORY

Yann Martel pro mě není jako spisovatel neznámý. Před lety jsem četla jeho překrásnou knihu Pí a jeho život, která byla tuším i zfilmovaná. Proto jsem tenhle román brala do rukou s radostným očekáváním. Příběh je rozdělený na tři části – z roku 1904, 1939 a závěrečný příběh odvíjející se po roce 1981. Všechny spojují portugalské velehory a především lidoop, přesněji řečeno šimpanz. V prvním příběhu ukřižovaný na kříži v přítmí kostela, ve druhém se šimpanz objevuje v těle mrtvého venkovana a v tom posledním exceluje jako Odo - přítel politika na odpočinku. Martel, jak je jeho zvykem, mistrně proplétá reálie s magií, s tím, co nás přesahuje a přitom niterně prostupuje. Stejně jako v knize Pí a jeho život je zvíře tajemným, plnohodnotným a vědomým hrdinou příběhu, neméně důležitým než sám člověk. V mnoha ohledech dokonce hodnotnějším.
„Někdy mám pocit, že Odo přímo dýchá čas, nadechne se a vydechne. Sedím vedle něj a sleduju, jak splétá přikrývku z minut a hodin. A jak spolu sedíme na balvanu a pozorujeme západ slunce, udělá rukou gesto, jen jakýsi pohyb ve vzduchu, a přísahal bych, že opracovává hranu či vyhlazuje povrch sochy, jejíž obrysy nevidím. To mě ale netrápí. Mně stačí, že můžu být ve společnosti tkalce času a stvořitele prostoru.“
Knížku velmi doporučuji, je to výjimečný čtenářský zážitek. Je to typ knihy, po jejímž přečtení po nějaký čas ani netoužíte vzít do rukou jakoukoliv další.