RADOST JE TŘÍNOHÝ PES

Poslední roky dostal můj vrozený optimismus citelné trhliny. Doslova mě trýzní všechny ty věci, které provádíme Zemi a ostatním bytostem na naší planetě, v našem společném domově. Hlubinná ekologie tento stav mysli nazývá environmentálním žalem, „environmental grief“. 

Uvědomila jsem si, že trvale se v takovém emocionálním rozpoložení žít nedá a že s tím budu muset něco dělat. Mladý člověk je šťastný tak nějak z podstaty věci, přirozeně. Protože je mladý, život ho většinou těší. Jakmile se dostanete do středního věku, přirozené zdroje radosti kamsi zmizí, k radosti zralé se musíte zkrátka propracovat. O to je pak ale trvalejší a snad i hodnotnější. Mám několik osvědčených postupů a myšlenkových principů, které na můj žal zabírají.

Téměř všichni máme pocit radosti spojený s přírodou. Když vás poprosím, abyste zavřeli oči a v duchu se přenesli na místo, kde se cítíte šťastně, klidně a bezpečně, většina z vás si vybaví nějaké místo v přírodě. Šumící les za teplého letního dne, stinné místo pod stromem v klidné staré zahradě, šťavnatá hebká tráva na vyhřáté skále, zurčící potůček, řeka třpytící se na slunci, klidné a teplé moře omývající naše kotníky, zpěv ptáků za jarního rána.
Neznám nikoho, kdo by si v takovou chvíli představil rušnou městskou ulici plnou aut, bankovní ústav, stanici metra, nákupní středisko nebo hluk dopravy.

Když se vám občas stane, že jste vykolejení, vystresovaní a nedokážete se zklidnit, zkuste získat ztracený klid pomocí jedné prosté metody. Najděte si klidné místo venku v zahradě, na louce nebo v lese, kde vás nebude nikdo rušit, vymezte si v něm asi jeden metr čtvereční trávníku, pohodlně se posaďte a celou jednu hodinu pozorujte vše, co se na tom kousku země odehrává, jaké děje zde probíhají, jaké příběhy se tu odehrávají. Hmyz ani zvířata si nepočínají chaoticky, mají svůj záměr a cíl a nenechají se rozptylovat. Zvíře dělá to, co je třeba.

Žádné divoké zvíře netrápí vzpomínky a neochromuje je strach z věcí budoucích. Žijí naplněný život v přítomnosti bez ohledu na minulost a budoucnost. Viděli jste někdy třínohého psa trpět sebelítostí a výčitkami? Zvířata přijmou skutečnost, přizpůsobí se jí a žijí v ní, jak nejlépe dovedou. Když je co jíst, s chutí jedí, když svítí slunce, rozvalí se v trávě. Když prší, schovají se a nereptají na počasí.

Stejně tak je na tom rostlinný svět.  V plánech rostlin není konec světa. Strom na jaře vypučí a vykvete bez ohledu na to, že jej v příštím týdnu pokácí. Jabloň dá plody, i když se s ní v zahradě už nadále nepočítá. Vidíte někde výčitky a frustraci? Jsou zkrátka sami sebou. Mravenec je mravencem a jabloň jabloní.

I nám samým by se žilo radostněji, kdybychom přestali předstírat, hrát role a nosit kostým. Lidé si málokdy dopřejí ten luxus být sami sebou. Nedávno jsem četla v jedné knize scénu pojednávající o rozloučení ženy s umírajícím stromem, který byl zasažen bleskem. Žena si nejprve klekla a poté i lehla ke kmeni ležícímu na zemi. Přitiskla se k němu a objala jej. Ležela mlčky a loučila se. V tu chvíli dělala jen to, co sama chtěla, jednala podle toho, jak se cítila a nedbala na to, co by tomu řekl případný svědek. Uvědomila jsem si, že se musím naučit jednat víc v souladu se sebou samou. Nikomu nic nedokazovat, jen být. Jediným měřítkem pro naše konání by mělo být naše svědomí. Nemít strach z neúspěchu, obavy z toho, že se ztrapníme, že budeme k smíchu. Každá událost, každý vjem by měl být pro nás obohacující.

Štěstí a radost podle mého názoru spočívá v tom, nalézt své místo v životě, místo, na které patříte. Přijímat události našeho života a učit se ze všeho, co se nám přihodí. Bez trpkosti a zklamání z nereálných očekávání. Dnes ráno jsem si při pečení chleba náhle uvědomila svou smrtelnost. Během těch prostých a jednoduchých úkonů mi došlo, že to může klidně být naposledy, co peču chleba. Věřte mi, že ten chleba, ta práce s ním, měla najednou úplně jinou kvalitu.