ZÁŽITKY

V mém životě se děje málo běžných lidských a pracovních zážitků, natož dramat. Společnost lidí nevyhledávám. Žádný šéf na mě nekřičí ani mě neúkoluje, do divadla ani do kina nejezdím, na večírky nechodím, shopping mě nezajímá. Naprostou většinu svých dnů trávím mezi členy rodiny a téměř jedinou sociální interakcí je pro mě internet. 
Říkám o sobě, že jsem jezevec, ve své relativní samotě jsem velmi spokojená, i když na sobě vidím, že postupem času jezevcovatím čím dál tím více. Jsem nabručená, když mě někdo vyruší. Moje dny jsou vlastně pořád stejné, hlavně zvnějšku, o to víc mě zajímají drobnosti, kterých si běžně zaměstnaný, uhoněný a upracovaný člověk nemá čas všímat. A za to jsem moc vděčná.
Včera jsem neměla dobrý den, byla jsem smutná a podrážděná, umřelo nám morče jménem Tofu, v hlavě mi strašil nešťastně rozšlápnutý hlemýžď, který se snažil odlézt pryč, ale prakticky bez domečku umíral. To jsou věci, které mě zasáhnout hlouběji, než bych chtěla, a než je možná společensky únosné. Byla jsem zamlklá a nevrlá, že si toho všiml i můj muž. Ale dnes je mi dobře. Ráno jsem byla v lese na kole, tkanička od boty se mi zamotala do šlapky, ale nehavarovala jsem, i když z kola padám poměrně pravidelně. Posbírala jsem stejně jako každé mokré ráno desítky šneků z cest a silniček, na každého jsem promluvila: Kampak myslíš, že jdeš? Tohle není dobrý nápad, prcku! Ty jsi nádherný, tebe by byla velká škoda! A co ty, nezkušenej mladíku, kam ses to vypravil? Cesta mi takhle trvá hodinu a půl, ale nejsem schopna projet kolem hlemýždě na cestě bez povšimnutí. V lese jsem vedla kolo, protože pěšina byla šneky posetá a tak se stalo, že jsem nepozorovaně došla až k zajíci, který sotva tři metry ode mě v klidu okusovat trávu. Stála jsem tam pár minut, ale on se neměl k odchodu, tak jsem zakašlala, on se ohlédl a pelášil pryč, samozřejmé v mém směru, jak to tak dělávají. Tím pádem jsem ho „pronásledovala“ ještě sto metrů, než zabočil do mlází.
Když frčím z kopce, neubráním se často hlasitému křiku „úáááá“, protože ta velká, silná radost z toho, jak prostě jen žiju, musí nějak ven, samozřejmě to je v liduprázdné krajině. Jen mi zhusta bleskne hlavou, co by si pomyslel člověk, který by mě slyšel, jak křičím a hlasitě se směju při jízdě na kole. Když projíždím okolo krav v ohradě, volám Dobré ráno, krávy! Vždy se za mnou aspoň jedna ohlédne. Na úzkých lesních pěšinách mě často hladí po tváři a krku větvičky, to je moc něžné a příjemné. Nebo si říkám, co to tady tak krásně voní? Zvednu hlavu a nade mnou se klene strop z kvetoucího kaštanu. Někdy se musím zastavit a v úžasu hledím do krajiny. Často mi tak vstoupí slzy do očí z vděku za to, co mi je dovoleno vidět a prožívat.
Jestli jste vydrželi číst až sem, tak vám napíšu jednu zajímavost, abyste nečetli tyhle moje řeči nadarmo: Víte, že rostliny (nevím, zda všechny, ale některé jistě) umí zvýšit svou teplotu v květech, aby přilákaly opylující hmyz do „teplého pokojíčku“? Teplota v květu zůstává asi po 3 – 4 dny stabilně na 30 – 35 stupních Celsia, i když je venku třeba stupňů deset.
Tak se mějte krásně!