Malá knížečka o pěti kapitolách od mého oblíbeného spisovatele Johna Fowlese vypráví o autorově vztahu ke stromům. Některá sousloví i celé věty a myšlenky mi připomněly slova hlubinného ekologa Davida Abrama. Něco málo vám ocituji:
„Dosažení svazku s přírodou je vědou i uměním a přesahuje pouhé vědění či cítění; nyní bych dodal, že sahá i za orientální mysticismus, transcendentalismus a ´meditační techniky´, jak jsme si tyto věci na Západě uzpůsobili svým potřebám. Toto uzpůsobování se zjevně odehrává stále více jakýmsi narcisistním způsobem: chceme se cítit pozitivněji, smysluplněji, dynamičtěji. Nevěřím však, že bychom se k přírodě mohli přiblížit tím, že ji přeměníme v terapii, v bezplatnou linku pro obdivovatele vlastní senzitivity. Ta nejzrádnější forma našeho vydělení z přírody, která je současně i nejtěžší k pochopení, se projevuje v potřebě přírodu používat, získávat z ní osobní prospěch. Nikdy beze zbytku nepochopíme přírodu (a sami sebe) a už vůbec ji nedokážeme respektovat, dokud od sebe neoddělíme nespoutanou divočinu a pojem užitečnosti – ať už jde o užitečnost sebenevinnější a zcela neškodnou. Právě všeobecná neužitečnost přírody je pramenem našeho odvěkého nepřátelského a lhostejného vztahu vůči ní.“
A ještě:
„Dnes pohlížíme na lesy čistě vědecky, ekonomicky, topograficky nebo esteticky a nechápeme, že jejich největší užitek nespočívá v tom, co z nich můžeme vytěžit: v dřevu a lesních plodech, v krajinném kouzlu či v jejich využitelnosti jako námětu pro umělce. To dokazuje narůstající rychlost, s níž se vzdalujeme všem ostatním formám života na této planetě.
Samozřejmě existují vědci, kteří si toto hluboké a nebezpečné odcizení uvědomují a varují nás před ním; jsou i vědci, kteří spatřují naději v racionálních opatřeních, v rozšíření vzdělanosti a vědomostí, v práci rozličných zákonodárných orgánů. Přál bych jim úspěch, ale zůstávám pesimistou; oni sami nemohou napravit to, co způsobila věda a ´rozum´. Dokud bude příroda stát mimo nás, kdesi na pomezí, dokud nám bude čímsi cizím, od nás odděleným, pak je ztracena jak pro nás, tak i v nás. Tyto dvě přirozenosti, soukromou a veřejnou, lidskou a ne-lidskou, nelze od sebe oddělovat; přírodu či život sám nelze pochopit zprostředkovaně, pouze očima a zkušeností jiných lidí. Ani největší a nejhlubší umění a věda zde nemohou pomoci.“
Určitě doporučuji.
„Dosažení svazku s přírodou je vědou i uměním a přesahuje pouhé vědění či cítění; nyní bych dodal, že sahá i za orientální mysticismus, transcendentalismus a ´meditační techniky´, jak jsme si tyto věci na Západě uzpůsobili svým potřebám. Toto uzpůsobování se zjevně odehrává stále více jakýmsi narcisistním způsobem: chceme se cítit pozitivněji, smysluplněji, dynamičtěji. Nevěřím však, že bychom se k přírodě mohli přiblížit tím, že ji přeměníme v terapii, v bezplatnou linku pro obdivovatele vlastní senzitivity. Ta nejzrádnější forma našeho vydělení z přírody, která je současně i nejtěžší k pochopení, se projevuje v potřebě přírodu používat, získávat z ní osobní prospěch. Nikdy beze zbytku nepochopíme přírodu (a sami sebe) a už vůbec ji nedokážeme respektovat, dokud od sebe neoddělíme nespoutanou divočinu a pojem užitečnosti – ať už jde o užitečnost sebenevinnější a zcela neškodnou. Právě všeobecná neužitečnost přírody je pramenem našeho odvěkého nepřátelského a lhostejného vztahu vůči ní.“
A ještě:
„Dnes pohlížíme na lesy čistě vědecky, ekonomicky, topograficky nebo esteticky a nechápeme, že jejich největší užitek nespočívá v tom, co z nich můžeme vytěžit: v dřevu a lesních plodech, v krajinném kouzlu či v jejich využitelnosti jako námětu pro umělce. To dokazuje narůstající rychlost, s níž se vzdalujeme všem ostatním formám života na této planetě.
Samozřejmě existují vědci, kteří si toto hluboké a nebezpečné odcizení uvědomují a varují nás před ním; jsou i vědci, kteří spatřují naději v racionálních opatřeních, v rozšíření vzdělanosti a vědomostí, v práci rozličných zákonodárných orgánů. Přál bych jim úspěch, ale zůstávám pesimistou; oni sami nemohou napravit to, co způsobila věda a ´rozum´. Dokud bude příroda stát mimo nás, kdesi na pomezí, dokud nám bude čímsi cizím, od nás odděleným, pak je ztracena jak pro nás, tak i v nás. Tyto dvě přirozenosti, soukromou a veřejnou, lidskou a ne-lidskou, nelze od sebe oddělovat; přírodu či život sám nelze pochopit zprostředkovaně, pouze očima a zkušeností jiných lidí. Ani největší a nejhlubší umění a věda zde nemohou pomoci.“
Určitě doporučuji.
Žádné komentáře:
Okomentovat