BUBLINY

Nedávno jsem byla na jedné rodinné oslavě. Víte, jak to chodí, chvíli mluvíte se strýčkem, potom se švagrovou, půl hodiny diskutujete s neteří a pak prohodíte pár slov s manželem blízké kamarádky oslavenkyně. Když jsem jela domů, přemýšlela jsem o všem, co jsem slyšela a co všechno nového jsem se dozvěděla. Uvědomila jsem si, jak každý žijeme ve své bublině a ty bubliny se více nebo méně dotýkají nebo občas i prolínají. Posloucháte, jak se jakýsi muž snaží uspět v komunálních volbách, žije tím, na nic jiného nemyslí a má dojem, že i vás to uchvátilo. Stejně jako nastávající maminka žije jen svým stavem. Muž, který velmi cestuje a shromažďuje dobrodružné zážitky a fotografie z exotických zemí. Aktivní žena, která se vrhla na záchranu jedné malé polozbořené kaple v pohraničí. Jiná, kterou právě vyhodili z práce. Chlapík, který se zabývá tuningem aut a je v tom opravdu, ale opravdu dobrý. Muzikant, historička. Babička, které kuna vybila kurník. Žena, která vydává druhý díl kuchařky. Každý z nás si myslí, že náš příběh někoho zajímá. Ale to se jen bubliny nakrátko setkají, a pokud si jsou podobné, snad plují chvíli pospolu nebo si vymění informace. Nebo telefon. Opravdové účasti jsme schopní pouze u blízkých přátel nebo rodiny. Ale jinak proplouváme okolo sebe ve svých bublinách a skrze průhledné stěny se na sebe v tom lepším případě usmíváme. 
Proč to píšu? Všechny osudy, všechny příběhy si jsou podobné a žádný není cennější než jiný. Všichni jsme na jedné lodi, totiž Zemi. A možná taky: naslouchejme si navzájem víc, ať ty bubliny mají alespoň občas prodyšné stěny a lépe se nám dýchá.

Více ZDE