Jmelí, lidově zvané jemelí, mejdlí, gmejl, jemela, omela, amala, melí, mejlí nebo omelí je podivuhodná rostlina. Na jeho prapodivné chomáčky s údivem hledíme do korun stromů a jeho charakteristické uspořádání větévek, lístků a bobulí se pro nás stalo vánočním symbolem. Je to proto, že pro Kelty bylo jmelí posvátnou bylinou zimního slunovratu zasvěcenou Slunci (v této době dozrávají jeho bobule) a my v této tradici pokračujeme, aniž víme proč. Bobule jmelí v této době zezlátnou a uchovávají v sobě symbolicky sílu zesláblého Slunce, představují tak život vzešlý ze smrti, tedy vzkříšení. Bobule jmelí v lidové magii symbolizovaly plodnost a z toho nám zůstal polibek pod jmelím. V době, kdy se sklízelo jmelí, ustávaly války mezi kmeny, jmelí se proto stalo symbolem míru a dobré vůle a křesťanští misionáři převzali od druidů zvyk slavnostně zdobit oltář větvičkami jmelí v době zimního slunovratu, tedy Vánoc. Dnes je jmelí každoročně doslova zplundrováno (představte si, že jediný keřík je starý i několik desítek let, jmelí roste velice pomalu!), jenom aby se ohavně pozlacené nebo jinak nazdobené dostalo až do našich obývacích pokojů, na lustry a nade dveře, kde musí viset až do dalších Vánoc. Jak už bylo řečeno, jmelí bývalo posvátnou, magickou, kultovní rostlinou Keltů, a nikdo kromě druidů (keltských kněží) ho nesměl sklízet. Protože posvátné byliny nesnesou dotek železa, museli druidové k jeho sklizni používat výhradně zlaté srpy a nikdy se nesmělo dotknout země, jak vyprávějí legendy. Dodnes přetrvává pověra, že když jmelí spadne na zem, je to špatné znamení.
Na listnatých stromech (dubu, jabloni, hlohu, vrbě a dalších) naroste jmelí větší než na jehličnatých (borovici a jedli), považují se také za dva odlišné poddruhy. Za nejúčinnější se považuje jmelí jabloňové, borovicové a dubové, ale podle některých pramenů je veškeré jmelí rovnocenné, s výjimkou topolů, z nich se jmelí nesbírá z důvodů vyšší toxicity. Celou rostlinu včetně větviček do 5 mm tloušťky a listů, ale kromě “kmínku” a bobulí, sbíráme nejen koncem podzimu v listopadu a prosinci, ale i v únoru a březnu, kdy kvete. Listy obsahují nejvíce účinných látek, tak neprohloupíme, usušíme-li pouze je.
Jmelí nesnese žádnou tepelnou úpravu, nakládáme ho do lihu na tinkturu (v poměru 1 : 5) nebo sušíme, drtíme na hořký prášek, kterého užíváme ½ lžičky (1 g) rozmíchané v trošce bílého vína 2 x denně po dobu 6 týdnů. Pokud je třeba pokračovat, týden vynecháme. Maximální dávka je vždy 5 g denně, nikdy ne více. Neužíváme v těhotenství. Sušený prášek vydrží až 3 roky v nezměněné kvalitě, pokud je dobře skladovaný.
Jmelí je skvělým a prokázaných prostředkem na snížení hypertenze, pomáhá také při závratích, některých bolestech hlavy a vysokém tepu, působí močopudně, jako kardiosedativum, antisklerotikum a antirevmatikum. Povzbuzuje látkovou výměnu, příznivě ovlivňuje funkci slinivky břišní a potlačuje zvýšenou funkci štítné žlázy, při dlouhodobém užívání harmonizuje hormonální systém. Udržuje zdravé cévy a zrak, pomáhá při klimakterických potížích, tlumí krvácení všeho druhu. Tinkturou můžeme potírat křečové žíly, bércové vředy nebo vlasovou pokožku při úporných lupech.
Dříve se jmelí používalo při léčbě epilepsie a žloutenky, k usnadnění porodu i početí, dokonce proti potratu (jedlové jmelí), bobule pak sloužily jako antiparazitikum. V době moderní se jmelí zkoumá ohledně jeho kancerostatických účinků především při rakovině plic a vaječníků (lék Iskador).
Z lepkavých bobulí se kdysi vyráběl lep na ptáky. Ve středověku chránilo jabloňové jmelí před černou magií, vkládalo se dětem do kolébek, aby čarodějnice nemohly dítě ukrást nebo vyměnit. Snítka nošená v kapse chrání před vlkodlaky, kteří se už asi odstěhovali.
Na listnatých stromech (dubu, jabloni, hlohu, vrbě a dalších) naroste jmelí větší než na jehličnatých (borovici a jedli), považují se také za dva odlišné poddruhy. Za nejúčinnější se považuje jmelí jabloňové, borovicové a dubové, ale podle některých pramenů je veškeré jmelí rovnocenné, s výjimkou topolů, z nich se jmelí nesbírá z důvodů vyšší toxicity. Celou rostlinu včetně větviček do 5 mm tloušťky a listů, ale kromě “kmínku” a bobulí, sbíráme nejen koncem podzimu v listopadu a prosinci, ale i v únoru a březnu, kdy kvete. Listy obsahují nejvíce účinných látek, tak neprohloupíme, usušíme-li pouze je.
Jmelí nesnese žádnou tepelnou úpravu, nakládáme ho do lihu na tinkturu (v poměru 1 : 5) nebo sušíme, drtíme na hořký prášek, kterého užíváme ½ lžičky (1 g) rozmíchané v trošce bílého vína 2 x denně po dobu 6 týdnů. Pokud je třeba pokračovat, týden vynecháme. Maximální dávka je vždy 5 g denně, nikdy ne více. Neužíváme v těhotenství. Sušený prášek vydrží až 3 roky v nezměněné kvalitě, pokud je dobře skladovaný.
Jmelí je skvělým a prokázaných prostředkem na snížení hypertenze, pomáhá také při závratích, některých bolestech hlavy a vysokém tepu, působí močopudně, jako kardiosedativum, antisklerotikum a antirevmatikum. Povzbuzuje látkovou výměnu, příznivě ovlivňuje funkci slinivky břišní a potlačuje zvýšenou funkci štítné žlázy, při dlouhodobém užívání harmonizuje hormonální systém. Udržuje zdravé cévy a zrak, pomáhá při klimakterických potížích, tlumí krvácení všeho druhu. Tinkturou můžeme potírat křečové žíly, bércové vředy nebo vlasovou pokožku při úporných lupech.
Dříve se jmelí používalo při léčbě epilepsie a žloutenky, k usnadnění porodu i početí, dokonce proti potratu (jedlové jmelí), bobule pak sloužily jako antiparazitikum. V době moderní se jmelí zkoumá ohledně jeho kancerostatických účinků především při rakovině plic a vaječníků (lék Iskador).
Z lepkavých bobulí se kdysi vyráběl lep na ptáky. Ve středověku chránilo jabloňové jmelí před černou magií, vkládalo se dětem do kolébek, aby čarodějnice nemohly dítě ukrást nebo vyměnit. Snítka nošená v kapse chrání před vlkodlaky, kteří se už asi odstěhovali.
Žádné komentáře:
Okomentovat