Nádherná knížka příběhů metropolity Tichona Ševkunovova odehrávajících se v pravoslavných chrámech Pskovskopečerském, Divějevském, Sretěnském, a rovněž v dalších klášterech, také v maličkých i velkých farnostech, v Moskvě a dalších městech, městečkách i ulicích Ruska. Nejsympatičtější ze všech postav v knize mi byl otec Rafael, jehož dojemné a veselé příběhy čteme až v samém závěru knihy, a o němž autor, jeho blízký přítel, píše:
“V naší malé společnosti byl otec Rafael rozhodně vůdčí osobností. A to ani ne proto, že byl v té době už sedm let knězem, což se nám tehdy zdálo jako dlouhá doba. Nejdůležitější bylo, že jsme v něm viděli podivuhodný příklad živé víry. Tuto duchovní energii si nelze splést s ničím jiným bez ohledu na to, jakými výstřednostmi nebo slabostmi je občas zatížen člověk, který takovou víru získal.
Proč jsme všichni otce Rafaela tak milovali? Byl to uličník, nedokázal pronést pořádné kázání a o své auto se často staral víc než o nás. Ale když najednou není, jak nám po něm teskní duše! Od jeho smrti uplynulo už víc než dvacet let.”
Z knížky jsem vybrala ještě dva citáty, které mě oslovily:
“Všechno na naší zemi – jednoduché i složité, malé lidské problémy i nalezení velké cesty k Bohu, tajemství nynějšího i budoucího věku – to vše se dá vyřešit jen záhadnou, nepochopitelně krásnou a mocnou pokorou. A i tehdy, když nechápeme pravdivost a význam této tajemné a všemocné pokory a staneme se pro ni neschopnými, ona sama se nám pokorně poodhaluje prostřednictvím takových podivuhodných lidí, kteří ji můžou přijmout.
...
Při těchto úvahách jsem si vzpomněl, že ruské slovo poslušnost je odvozeno od slovesa slyšet. A postupně jsem se začal domýšlet, že skrze tuto pokornou poslušnost se vladyka naučil citlivě vnímat a chápat Boží vůli. Díky tomu se celý jeho život stal víceméně neustálým poznáváním Boží prozřetelnosti skrze tajemný, ale velmi reálný rozhovor se Spasitelem, který mluví k člověku ne slovy, ale prostřednictvím životních okolností, a dává svému společníkovi tu největší odměnu – možnost být jeho nástrojem v našem světě.”
“V naší malé společnosti byl otec Rafael rozhodně vůdčí osobností. A to ani ne proto, že byl v té době už sedm let knězem, což se nám tehdy zdálo jako dlouhá doba. Nejdůležitější bylo, že jsme v něm viděli podivuhodný příklad živé víry. Tuto duchovní energii si nelze splést s ničím jiným bez ohledu na to, jakými výstřednostmi nebo slabostmi je občas zatížen člověk, který takovou víru získal.
Proč jsme všichni otce Rafaela tak milovali? Byl to uličník, nedokázal pronést pořádné kázání a o své auto se často staral víc než o nás. Ale když najednou není, jak nám po něm teskní duše! Od jeho smrti uplynulo už víc než dvacet let.”
Z knížky jsem vybrala ještě dva citáty, které mě oslovily:
“Všechno na naší zemi – jednoduché i složité, malé lidské problémy i nalezení velké cesty k Bohu, tajemství nynějšího i budoucího věku – to vše se dá vyřešit jen záhadnou, nepochopitelně krásnou a mocnou pokorou. A i tehdy, když nechápeme pravdivost a význam této tajemné a všemocné pokory a staneme se pro ni neschopnými, ona sama se nám pokorně poodhaluje prostřednictvím takových podivuhodných lidí, kteří ji můžou přijmout.
...
Při těchto úvahách jsem si vzpomněl, že ruské slovo poslušnost je odvozeno od slovesa slyšet. A postupně jsem se začal domýšlet, že skrze tuto pokornou poslušnost se vladyka naučil citlivě vnímat a chápat Boží vůli. Díky tomu se celý jeho život stal víceméně neustálým poznáváním Boží prozřetelnosti skrze tajemný, ale velmi reálný rozhovor se Spasitelem, který mluví k člověku ne slovy, ale prostřednictvím životních okolností, a dává svému společníkovi tu největší odměnu – možnost být jeho nástrojem v našem světě.”
Žádné komentáře:
Okomentovat