Úryvek z knihy Stanislava Komárka Příroda a kultura.
Prakticky všechny kultury znaly ve vztahu ke zvířatům rozštěpení na zvířata "blízká", ceněná, milovaná až hýčkaná, a "vzdálená", s nimiž se mohlo dít cokoliv. I u tzv. přírodních národů, jejichž zacházení se zvířaty je na naše poměry neobyčejně brutální, vždy existují nejrůznější domácí miláčkové, ať už z řad ochočených divokých ptáků a savců či už domácích zvířat, kteří jsou bedlivě opatrováni, s nimiž se členové kmene i v nouzi dělí o potravu a kteří jsou po smrti začasto oplakáváni a pohřbíváni jako lidé. Tradiční rozdělení zvířat na dobrá a zlá je téměř univerzální, moderní dichotomie užitečná a škodlivá je toho už sekundární racionalizací. Dichotomii ve vztahu ke zvířatům má pochopitelně i industriální civilizace západního typu, kde jako druhý pól ke klinikám a psychiatrům pro psy a kočky stojí skrytá inferna zemědělských velkochovů a laboratoří.
Vztah ke zvířatům a k lidem je obecně vzato v jakési korelaci, ale ta není zdaleka tak jednoznačná, jak ji ochránci zvířat rádi prezentují. Je sice pravda, že v dobách masového týrání lidí se na zvířata hledí ještě méně, ale výjimek je dost. Německá říše měla velmi přísný a v zásadě i dodržovaný zákon na ochranu zvířat, její nejvyšší představitelé byli zvířatům velice nakloněni; rovněž přízračná aztécká kultura byla zvířatům velice přátelská. Evropský středověk ještě viděl ve zvířatech právní subjekty, nadané právy i odpovědností a ve středověku se jak známo objevovaly soudní procesy proti zvířatům, která se nějak trestně prohřešila, či se nějak vymkla z božského řádu. To se dělo se zachováním všech formálních zvyklostí včetně takových detailů, jako např. souzení myší v nepřítomnosti - rozsudek vyzývající je k opuštění polí do 14 dnů byl ostatně mírný, neboť jedince nedospělé, přestárlé a gravidní od této povinnosti dispenzoval.
Po karteziánském obratu a převaze mechanistického nazírání se takovéto počínání začíná jevit absurdním - je těžko soudit mixér za to, že nemixuje. Procesy s kobylkami či myšmi nejsou ani tak ukázkou středověkého obskurantismu, jako spíše posledním pokusem Evropy vzít mimolidské živé tvory vážně a korektně s nimi i jednat. Karteziánský obrat znamenal radikální přehodnocení vztahu ke zvířatům coby pouze dokonalým mechanismům bez duše. Descartes o zvířatech soudil, že "...když zvíře, které je bito, naříká, neznamená to více, než když se rozezvučí varhany, u nichž jsme stiskli určitou klávesu..." - těžko se kde najde absurdnější a zkušenosti více odporující pohled.
Náběhy k individuální ochraně zvířat jsou samozřejmě i v jiných kulturách než evropské - obecně známá je všeobjímající ochrana všeho živého buddhismem a hinduismem, jakkoli někdy v praxi problematická, málo známo naopak je, že zbytečně zabíjet zvířata zapovídá i islám - poměry v Turecku či Íránu v tomto směru dnes připomínají tak řekněme šedesátá léta u nás.
V pokročilých industriálních zemích, jako je třeba Holandsko, značné procento obyvatelstva nejí maso či je konzumuje velmi málo a ptáci mohou v parcích hnízdit těsně vedle pěšinky beze všeho strachu. Samozřejmě jsou zvířata chráněna podle stupně podobnosti s člověkem. Ryby a bezobratlé dnes (na rozdíl řekněme od nacistického Německa) žádný zákon nechrání a utrpení otrávených potkanů v kanále pohne málokoho. Pražení kávových bobů je pak už zcela mimo centrum naší pozornosti.
