Stává se to každému z nás: čteme knížku, vidíme film, s někým mluvíme a najednou se z textu nebo řeči vynoří jedna věta, jakoby osvícená světlometem, vyražená razidlem, vypálená. Vtip je v tom, že stejná věta nechá všechny ostatní chladnými a ti v nich nehledají žádný důležitý význam nebo poselství. To je afinita. V tu chvíli tam je ta věta jen pro nás, protože naplňuje náš pohár, zapadá do mozaiky a vyplňuje poslední chybějící dílek. Tak takhle to je! Takových vět si za život vyslechneme nebo přečteme sotva pár. Často ty věty zapomeneme, protože zafungovaly jako roznětka a shořely. Nikdy to nejsou takzvané velké pravdy, moudré citáty ani proklamovaná hesla, ty zná každý a více nebo méně se s nimi ztotožňuje. Naopak téměř vždy je nalézáme na nečekaných místech a někdy ani nevíme, kde přesně jsme je četli nebo slyšeli. Tyhle věty, o kterých mluvím, jsou malí, nenápadní červíci, kteří se prokousali až do naší mysli a tam způsobili výbuch.
Nedávno jsme fenomén těchhle úderných větiček rozebírali doma. Můj muž si vzpomněl, jak ho zasáhla věta v posledním díle Harry Pottera, což byl jistě účinek tvůrci nezamýšlený. Jde o scénu, kdy Brumbál, už jako zesnulý a zjevující se jako pouhý duch, říká Harrymu na nádraží nebo kde se vlastně ta scéna odehrává: "Nelituj mrtvé, lituj živé." Mně osobně ta věta nijak zajímavá nepřijde, evokuje ve mně něco úplně jiného než v něm a to sice slavnou dramatickou větu z fatimského proroctví "Živí budou závidět mrtvým" a ta mě nijak nenadchla.
Za další z podobně úderných vět, po kterých se mu rozsvítilo v hlavě, pokládá můj muž jednu reakci na dotaz divačky během přednášky George Kavassilase, kde na její sebelítostivý dotaz on dosti příkře odpovídá asi tohle: "Jste tady dobrovolně, tak přestaňte fňukat a dělejte to, co je třeba." Tak tahle věta se líbí i mně.
Já si vzpomínám akorát na dvě věty, které mi zůstaly v paměti, ale bylo jich za můj život určitě mnohem víc. Ta první pochází z nádherné knížky Hora hoře od Samuela Shema, kde téměř na konci hlavnímu hrdinovi dochází: "Všichni jsme na jedné lodi a jen se snažíme nějak přežít." Tahle krátká větička mi před pár lety hodně pomohla v mém misantropickém období a i dnes si na ni občas s vděčností vzpomenu.
Druhá věta má pro mě význam stále a znamená pro mě obrovské pochopení. Ani nevím, kde jsem k ní přišla, prostě se mi rozsvítila v hlavě a zní: "Moje tělo jsem já." Možná se vám nezdá nijak zázračná, možná si říkáte - no jasně a kdo by to taky byl jinej! - ale věřte, že pokud tuhle jednoduchou poučku opravdu pochopíte, uvědomíte si, že tělo a mysl nejsou rozdělené, že nemoc a moje já nejsou oddělené a že svou myslí dokážu své tělo ovládat. Vím, že tohle je jasné všem jogínům, že jsem nepřišla na nic převratného, ale v mém osobním vývoji tohle znamená významný milník.
A teď bych ráda věděla, máte taky nějaké svoje osobní větičky/zásahy?
