Přemýšleli jste někdy nad texty lidových písniček? Všichni je známe odmalička, takže je sotva vnímáme, když je slyšíme. Já mám zálibu v příbězích, takže ani příběhy v lidových písničkách jsem nemohla nechat ležet ladem. Vždyť je to hotová studnice příběhů! Ráda si u každé písničky představuju jak to bylo, představuju si okolnosti vzniku té písničky, kdo ji vymyslel a proč vlastně. Jako příklady jsem vybrala tři z nich, které mám obzvláště ráda.
Anička dušička
Anička, dušička kdě si bola,
že si si čižmičky zarosila.
Bola som v hájíčku,
žala som travičku.
Duša moja, duša moja.
Bola som v hájíčku,
žala som travičku.
Duša moja, duša moja.
A ja som po tri dni trávu kosil,
á som si čižmičky nězarosil.
A já som hrabala,
těba som čakala.
Duša moja, duša moja.
A já som hrabala,
těba som čakala.
Duša moja, duša moja.
Anička má asi žárlivého chlapce. V hlavě mu pořád zní hlásek, který mu nedá spát. Kdepak pořád ta Anička chodí, ona mi určitě lže! Když se jí zeptám přímo, vysměje se mi. Co mám proboha dělat? Mám na ni uhodit nebo ji mám sledovat? Jenže bude si mě potom ještě vůbec vážit? Proč musí láska tak bolet?
U panského dvora
U panského dvora
náš Vitoušek orá
strakaté volečky má
až pole doorá
na mě si zavolá
on mě už zdaleka zná
Darmo ty můj milý
Vitoušku rozmilý
darmo ty na mě voláš
volej ve dne v noci
není ti pomoci
mě se víc nedovoláš
Já už mám jiného
hocha upřímného
ten je mi nad tě dražší
víc na mě nevolej
hluboko zaorej
navěky lásku naši
Poslední sloka téhle písničky se mi nelíbí, nějak se mi zdá, že ji tam někdo našrouboval dodatečně, nemáte ten pocit? Hlavně ten verš "hluboko zaorej navěky lásku naši", ten je opravdu až moc sladkobolnej, a ztrácí na důvěryhodnosti. Ale všimněte si, že dívka sice už o Vitouška nestojí, ale stále je to Vitoušek a ne Vítek a pořád sleduje, co onen mladík dělá. Dívá se z okna a sleduje: přišel zase dneska? On tam chodí orat určitě kvůlivá mně, vždyť mají pole ještě na druhej straně vsi! Možná se před ním i trochu předvádí, chodí naschvál v tu stranu bělit prádlo a podobně. Vezme si těsnej živůtek a pramen vlasů si nechá spadnout do tváře. Sice má už jinýho, ale ten pocit, že je pro Vitouška životní láskou a že se kvůli ní trápí, je přece tak opojný!
Na Šumavě je dolina
Na Šumavě je dolina a v tej dolině kalina,
na Šumavě je dolina a v tej dolině kalina.
Vyletěl z hory bílý pták, proč jsi má milá smutná tak,
vyletěl z hory bílý pták, proč jsi má milá smutná tak.
Proč bych já smutná nebyla, když jsem milého ztratila,
proč bych já smutná nebyla, když jsem milého ztratila.
Ztratila jsem ho v dolině, on mi tam usnul na klíně,
ztratila jsem ho v dolině, on mi tam usnul na klíně.
A když se ze sna probudil, tichým hlasem ke mně mluvil,
a když se ze sna probudil, tichým hlasem ke mně mluvil.
Zdál se mně milá krásný sen, že jsem byl s tebou zasnouben,
zdál se mně milá krásný sen, že jsem byl s tebou zasnouben.
Byli jsme spolu v kostele, klečeli jsme vedle sebe,
byli jsme spolu v kostele, klečeli jsme vedle sebe.
Před námi velký oltář stál, pan farář nám ruce svázal,
před námi velký oltář stál, pan farář nám ruce svázal.
Komu se o své svatbě zdá, ten se jí nikdy nedočká,
komu se o své svatbě zdá, ten se jí nikdy nedočká.
Milému zdál se ten krásný sen a teď už ho kryje černá zem,
milému zdál se ten krásný sen a teď už ho kryje černá zem.
Tahle je moc smutná, skoro magická, viďte? Jak krásně se dívka vyrovnala se ztrátou svého chlapce. Složila o tom nádhernou píseň. A my si můžeme dodnes představovat, jak tam tak spolu leží, v tej dolině. Jak se chlapec probouzí a s nadšením a dychtivě vypráví dívce svůj sen. Ona se zhrozí: komu se o své svatbě zdá...atd. Kdoví, jestli se pak ještě vdala. Asi ano, ale stejně, první láska, navíc s takovým koncem. Ta chvíle jí určitě nadosmrti z paměti nezmizela.
