Simmons je můj oblíbený spisovatel a Kantos Hyperionu, jenž sestává ze série pěti knih, patří k tomu lepšímu, co napsal. Dobré sci-fi, a to Hyperion bezesporu je, dokáže čtenáře přimět k tomu, aby se zamýšlel nad odvěkou otázkou po smyslu lidské existence.
První část se de facto skládá z příběhů Poutníků do Údolí Hrobek Času, které osvětlují jejich pohnutky a motivaci k nebezpečné cestě s nejistým výsledkem. Na konci na ně čeká Štír, nelidské stvoření, které má zálibu v sériových vraždách. Všechny příběhy byly zajímavé, já si oblíbila Básníka, protože mi připomíná postavy z románů Michela Houellebecqa - a pro toho já mám slabost.
Druhé pokračování hyperionské série se vydává hlouběji do Sítě, datasféry, metasféry, duší i pohnutek protagonistů. U Simmonse nepřekvapí nejednoznačnost charakterů, a to ani u strojů a androidů. Hrozba ovládnutí lidstva Umělou Inteligencí, kterou popisuje v této knize už před třiceti lety se nám, současným lidem, nezdá náhle nikterak nereálná. Ocenila jsem téma výzvy Boha k dialogu, téma Abrahámovy oběti, téma trojjedinosti Boha.
Třetí část Simmonsovy hyperionské ságy se odehrává téměř 300 let po ději té druhé a je především postižena naprosto příšerným překladem. Často mě napadalo, zda vůbec překladatel pochopil smysl toho, co překládá, protože především v dialozích selhávala logika, větná skladba a volba slov, ve větách chyběly čárky, takže zhusta nedávaly ani smysl. S citoslovcem „ach“ se potkáte desetkrát za stránku a začnete ho nesnášet, a množství odmlkových trojteček je ohromující (i když zrovna u tohohle nešvaru asi nepůjde o rozmar překladatele).
Dobré tři čtvrtiny knížky jsou prostým popisem dobrodružného a nebezpečného putování z planety na planetu, a mně citelně chyběl filozofický rozměr, na který jsem u Simmonsových sci-fi zvyklá, a který mě baví. Dočkala jsem se až téměř na konci, kde starý a slepý Otec Glaucus hostí poutníky na zmrzlé planetě systému Sol Draconi a mimo jiné říká: „Evoluce tvoří lidské bytosti. Ale lidské bytosti tvoří díky dlouhému a bolestnému procesu lidskost.“
Závěr byl pěkný, i když předvídatelný, ale kdo je Štír a proč a kým byl stvořen jsme se opět nedozvěděli. Považuji třetí část za zatím nejslabší částí série.
Čtvrtý díl jsem si začala pořádně užívat vlastně až v polovině, do té doby jsem se s tím trošku trápila. Líbil se mi popis sépiovitých mimozemšťanů na planetě mraků a pobyt hlavních hrdinů na planetě buddhistů mě opravdu bavil. Obdivuju sílu Simmonsovy imaginace a jeho znepokojivý, ambivalentní vztah k umělé inteligenci. Zaujalo mě třeba toto: „Za prvé, Buddha nám nepomůže. Není to jeho úkolem. Za druhé, plánování posmrtného života je hloupostí, neboť jsme ve své podstatě nadčasoví, věční, nenarození, neumírající a všemohoucí.“ Konečně jsem se dozvěděla, kdo stvořil Štíra, spousta otázek ale stále zůstala nezodpovězených.
Poslední díl je překladatelskou katastrofou. Porada v kolonii Vyvrženců představuje pro čtenáře fyzické utrpení, nedá se to číst. Zaujala mě ale teorie o tom, že nic jako nesmrtelná duše neexistuje, že v Prázdnotě, Jež Spojuje, přetrvávají jenom všechny emoce a vzpomínky každého tvora ve vesmíru, který kdy žil a že se s nimi za určitých podmínek určití lidé mohou potkat.
Z neustálého přesouvání se v čase dopředu a dozadu mi šla trochu hlava kolem, ale když jsem se přestala snažit srovnat si všechny události před a po se všemi důsledky, ulevilo se mi.
Takže závěr? Není to špatná sága, ale za vrchol světové sci-fi bych ji neoznačila, například do Duny má daleko.
