Jednou za nějaký čas pozoruji sama na sobě i na svých přátelích, že jsme jaksi zpomalili v zaběhnutém tempu, je to pravidelný, opakující se rytmus. Vypadá to jako auto, které se blíží ke křižovatce a řidič dosud váhá, kterou cestou se dá, auto zvolňuje tempo, až nakonec zastaví, řidič se ocitne v mezičase, v bezčasí. Všechno, co bylo dosud jasné a zřetelné, se zamlžilo, věci, o kterých jsme nepochybovali, se nějak zamotávají. Informací je tolik, že pečlivý výběr zdrojů je nezbytností. Nakonec je vždycky nejlepší shromáždit holá fakta a v klidu se zamyslet, nenechat se ovlivnit nikým zainteresovaným, nenechat se vtáhnout do šarvátek ega a argumentačních bojůvek. Když se dokážeme dostatečně odpoutat od informačního šumu, dříve či později se nám odpovědi vynoří samy ve vlastní mysli. Do toho bezčasí za námi vstupují různí lidé a my z jejich prvních vět poznáme, zda jsou ve stejném „ročníku“ jako my sami. Je to jasné a zřetelné, jako bychom všichni měli školní uniformy. Někdo z nich je v první třídě, jiný už maturuje, své spolužáky však vždycky poznáme. Předtím, než postoupíme do dalšího ročníku, něco zásadního se v naší mysli odehraje. Poslední barevné sklíčko zapadne na své místo v mozaice a my uvidíme svou ročníkovou práci v plné parádě. A už pokukujeme po vyšším ročníku, zajímá nás, čím se zabývají starší studenti, a toužíme se dozvídat nové věci, o kterých jsme dosud třeba ani pořádně nepřemýšleli. Vybíráme si další studijní obor – to je ta křižovatka. Podstatné ale je, že jeden každý z nás míří vzhůru, někdo musí opakovat ročník, jiný jej dokonce přeskočí, mnohé studenty učební plán nijak zvlášť nebaví, dokonce je otravuje, jenže vyhnout se mu nemohou. Všichni však směřujeme k témuž cíli, totiž k Pochopení, Osvícení, Vyvanutí, Nirváně a tak dále.
Já osobně v současně době ukončuji ročník s názvem „sebevymezení“. Bylo nezbytné ho absolvovat, jinak bych nevěděla, kdo jsem, co chci a kam směřuji. Nedokázala bych prosadit a obhájit své postoje a názory, byla bych jako třtina ve větru nebo suchý keř laskavce putující prérií. Tento ročník sloužil k posílení ega, protože své ego nemůžeme zvládnout, pokud ho nejprve neposílíme. Musíme vědět, co a proč ovládáme, čeho a proč se zříkáme. Další ročník, který mě čeká, je zvláštní a já trochu váhám přede dveřmi, moje auto stojí na té křižovatce už nějak dlouho. Jeho název je totiž „láska“. Pořád ještě se ošívám, když se mluví o lásce a to slovo vyslovuji nerada a s ostychem, ale nedá se nic dělat, jsou to správné dveře. Samozřejmě vím, že všichni jsme v zásadě stejní, všichni v sobě neseme totožnou božskou jiskru a nikdo z nás není cennější než druhý, můj intelekt mě k tomu poznání dovedl. Ale v následujícím ročníku se to naučím doopravdy pochopit, procítit a prožít. Doufám, že nepropadnu.
