TĚLO, DUŠE A JEJICH SPASENÍ ANEB KAPITOLY O MOCI, NEMOCI A PSYCHOSOMATICE

Profesor Stanislav Komárek se skvěle čte, jeho smysl pro humor mi vyhovuje. Známé skutečnosti má krásně porovnané a dokáže je skvěle interpretovat, takže si kapitoly i jednotlivé jeho knihy stavíte jako Lego. 
Ukázka:
„Oproti časté domněnce není cílem medicínsko-průmyslového komplexu (MPK) zisk, ale primárně moc, byť vyjádřením moci peníze v jistém smyslu také jsou – praktiky různých farmaceutických firem s korumpováním lékařů rozmanitými dary a výlety jsou známou záležitostí, ale netvoří samo jádro problému, byť občas jistě nabývají skandálních forem.(...) Holá moc a společenská výlučnost jsou vysoko nad plným měšcem.
(...)
Dojmem zacházení s desetiletými dětmi působí evropský zákaz prodeje většiny léků mimo předpis. V Turecku, v zemi s mnohem menší úrovní vzdělanosti, lze koupit v lékárně cokoli, a Turecko přesto vzkvétá. Jak by asi občané reagovali na všeobecnou ekonomickou péči, kdy by všechna vydání nad 500 Kč revidoval diplomovaný odborník-ekonom a tu zakázal, tu povolil, tu pokáral, tu doporučil? Vlastnoručně si dávkovat v podstatě neškodný penicilin je občanu zakázáno, uzavřít hypotéku na dům za zcela vražedných okolností nikoliv.
(...)
Středověkou a raně novověkou upadlou církevní praxi strašit věřící peklem a nástrahami ďáblovými, jež je třeba bedlivě odhalovat v neustálé pozornosti a sebezapírání, kopíruje MPK zcela pozoruhodnou formou: zdravotnická osvěta, jdoucí v posledních desetiletích do absurdních detailů – viry, karcinogeny, cholesterol a lipidy působící srdeční ischémie atd. číhají na každém kroku -, a v podstatě znechucují všechny smyslové radosti. Obava z jejich přítomnosti a téměř nezvratitelného účinku je zcela jistým zdrojem neuróz – málokdo si uvědomuje, že život je svou nejvnitřnější podstatou záležitost riskantní, nezdravá, nebezpečná a končící smrtí.
(...)
Je také pozoruhodné, jak křivolace, ode zdi ke zdi, jdou zásady, které MPK během svého vývoje v posledních dvou stoletích razil: masturbace, přízrak pubescentů 19. a raného 20. věku, kořen všech tělesných a psychických onemocnění, se v závěru 20. století stává po období velkomyslné tolerance zdrojem všeho zdraví a blaženosti, už nechrání jen před infekcemi, předčasnými graviditami a nezvyšuje plodnost v reprodukčním věku: nedávná příručka britského ministerstva zdravotnictví chlapcům přímo předepisuje alespoň jeden orgasmus denně.(...) Ze slunění jako všespásného zdroje zdraví a vitaminu D (kam nechodí slunce, chodí lékař), se stal přízrak vyvolávající k životu melanomy, dnešním neustálým obsesivním obavám z dehydratace organismu předcházela v první polovině 20. století obava z přílišného pití. Už takovýto stručný přehled radí k jisté opatrnosti se zásadami, které MPK v tom kterém okamžiku nadšeně propaguje. Naopak třeba důvodné podezření, že chronické přejídání živočišnými bílkovinami je zdrojem mnoha civilizačních chorob, je dlouhodobě zametáno pod koberec, protože živočišné proteiny jsou ´dobré´ podle logiky ´čím více tím lépe´. Radikální omezení konzumace masa by bylo ovšem tahem snižujícím průtok peněz společností – kdo nedá utržit ani průmyslu masnému, ani MPK, jako by ani nebyl.
(...)
Takzvané ´doporučené postupy´, vydávané vlivnými mezinárodními lékařskými asociacemi, nápadně připomínají fatvy, nábožensko-právní nálezy vydávané významnými islámskými univerzitami. Tato praxe pak vede k unifikaci celého systému, podobně jako třeba po tridentském koncilu probíhal v celém katolickém světě mešní obřad jednotně, a lokální, jakkoliv kreativní klerik nemohl nic ponechat vlastní variační schopnosti. Tímto způsobem se potom ze systému vypuzují všichni samostatně myslící jedinci a zbývají ´administrátoři´, ať už zásvětní či časné spásy – systém tvorby diagnóz na základě sady kvantitativních laboratorních dat, ve vojenském slangu označitelný jako ´blbuvzdorný´, si intuice či samostatného myšlení příliš nežádá.
(...)
Nelze než apelovat na pozorovací talent oproti nekritické důvěře, vlastní odpovědnost oproti jejímu delegování na jiné, odvahu oproti malicherným obavám z budoucnosti a kreativní svépomoc tam, kde struktury selhávají. Je třeba začít u sebe a svého okolí, a nečekat spásnou reformu shora, byť občanská neposlušnost je až prostředkem krajním.“