Dneska mám narozeniny, je mi čtyřicet pět roků. Čím jsem starší, tím víc si uvědomuju rozpor mezi svým skutečným věkem a tím, jak se cítím.
Fotky mají zvláštní konzervační moc, že ano? Když si prohlížím ty nejstarší, na nichž jsem jako dítě, přesně si vzpomínám na atmosféru, která ten snímek provázela, vzpomínám si, jak jsem se tehdy cítila, co jsem si myslela, co mě zajímalo, co mi vadilo a všechny tyhle věci. Silně si uvědomuju, že jsem to pořád já, to dítě na fotce jsem přece pořád já! Moje myšlení se změnilo, samozřejmě, ale moje duše se změnila pramálo. Říkám si to pokažé, když se dívám na někoho hodně starého. To dítě je přece pořád uvnitř a diví se, co se mu to stalo s obličejem, s rukama, s očima, se zažíváním a klouby. Proto je ten život tak dlouhý, abychom si na ty změny postupně zvykali a nakonec se s nimi prostě smířili.
Včera večer jsem nemohla usnout a vzpomínala jsem na dětské vůně. Jde to docela snadno. Vybavíte si vzpomínku a dokážete si k ní snadno přiřadit i vůni. Je zvláštní, že naprostá většina takových voňavých vzpomínek je z dětství. Že by děti měly lepší schopnost uchovávat pachové vjemy? Nebo se prostě lépe soustředí? Žijí okamžikem? Asi to tak bude. Vzpomínala jsem na babiččinu půdu, což je hrozný klišé, ale půdy jsou asi pro děti šíleně přitažlivý. S kamarádkou (která to byla?) jsme objevily starou skříň plnou starých šatů do tanečních a kdoví k jakému dalšímu účelu. Většina byla po mé mamince, ale některé byly tak zvláštní, že musely být po babičce. Vzpomínám si na jedny růžové, ušité celé z tuhé husté krajky. Ta krajka se skládala ze samých drobných kytiček, šaty byly hodně těžké a měla jsem je nejradši. Pak tam byly jedny bleděmodré a žluté, oboje z tylu. Pořád jsme se převlékaly a na půdě jsme trávily spoustu času. Vybavilo se mi ještě něco a polilo mě horko studem. Na té půdě jsme chodily čůrat do starého zeláku, protože se nám nechtělo přerušovat zábavu a běhat dolu na záchod. Co jsme si myslely? Že na to nikdo nepřijde? Co si asi říkala babička, když časem na půdě objevila načůráno v zeláku? To je hrozná představa, co? Jenže děti neumí přemýšlet nijak zvlášť dopředu. Většinou nemají zlé úmysly, opravdu žijí přítomným okamžikem. Řeší aktuální problémy nebo zkoumají co to udělá, nedomýšlí, co z toho vyplyne a jaké to, co udělaly, bude mít důsledky. Vzpomněla jsem si, jak jsem jednou jako malá holka seděla na lavici v kuchyni a hrála si s nůžkama. Moje maminka seděla vedle mě a asi si četla. V jednu chvíli mě napadlo, jaký by to bylo prostřihnout si do punčocháčů díru a taky jsem to hned udělala. Vím přesně jaký to bylo, jak se látka napjala, jak nůžky nádherně projely zkrz a střih! moje koleno koukalo ven. Vůbec jsem to nedomyslela. U dětí se objeví nápad a hned následuje čin. Taky si to často pěkně odskáčou. Mamince jsem samozřejmě nedokázala odpovědět, proč jsem to udělala. Co se na tom dá vysvětlit? No, takže co plyne z toho, co jsem napsala? Nezlobte se na děti...
