ŘÁD VE SVATOJÁNU

Každá bytost přirozeně inklinuje k řádu. Je doloženo, že jakmile žijeme v chaosu, kdy nic není předem dáno a známo, nevíme, kdy budeme vstávat, kdy ulehneme ke spánku, kdy se bude jíst, zda zůstaneme na místě nebo půjdeme jinam, neznámo kam, když se lidé v naší blízkosti střídají bez ohledu na naši vůli a my nemáme ve svém životě dlouhodobě žádný pevný bod, nesvědčí to ani naší psychice, ani tělesnému zdraví. Už mrňavé děti dávají najevo, že něco jako řád ve svém životě potřebují, mají oblíbenou hračku, nejmilejší hrníček na pití a usínání vždy musí doprovázet pohádka, tak jako každý večer.

Jakmile nám začnou přibývat roky, zjišťujeme, že potřeba řádu opět nabývá na významu. Každodenně opakované činnosti, které se mění jen velmi málo, nás ukotvují v přítomnosti, dodávají nám jistotu a klid.

Potřebu jistého řádu mám i já, a protože mě prozřetelnost obdařila pevnou vůlí, moje denní milníky se opravdu během let příliš nemění a nestává se mi, že bych cokoliv ze zavedených činností vynechala.

Každé ráno mě budí vrabci svým vzrušeným štěbetáním, a pokaždé mi připomenou, že ptáci začínají svůj den zpěvem bez ohledu na to, co se stalo včera. Hned za oknem máme hustý porost akébie, krásné a zajímavé liány, kterou si vrabčáci zvolili za své stanoviště a skrýš. Druhou schovávačku mají sotva pět metrů od okna v hustých keřích. První, co ráno uvidím, když si sednu na posteli, je kostel, v jehož stínu vlastně žijeme, samozřejmě symbolicky řečeno, kostel nám nestíní, ale je nepřehlédnutelný a tyčí se hned za naší bránou. Jakmile vstanu, obvykle ještě v pyžamu jdu pustit slepice z kurníku a pokaždé jim něco donesu. Odřezky ze zeleniny a ovoce, pšenici nebo v létě trávu a mlíčáky. Jakmile vyjdu ven, zhluboka se nadechnu, když prší, ke slepicím běžím a halasně je zdravím: Dobré ráno, holky! Pak ještě zajdu do zahrady, v létě samozřejmě pobudu déle než v zimě. Pohlédnu směrem ke Zvičině a k Bělohradu, omrknu sousedovic ovečky, nechám vyčůrat pejsky a zastavím se na pár slov u několika stromů a keřů při cestě. Jaj! Co dělá ten dřín pod dřezovcem? Tady nemůžeš zůstat, hochu...

Když se vrátím domů, dám Lubošovi medicínu, Bachovy esence nakapané na piškot, aby nebyl takový ťulpas.  Někdy se mi zdá, že to snad zabírá! Nasypu ptáčkům na okno slunečnici a vyměním jim vodu za čistou, samozřejmě jenom v zimě. Je krásné pozorovat, jak se skladba ptáčků každý rok mění. Letos nejsou oproti jiným roků žádní zvonci, zato tu máme nově párek čížků a brhlíka. I naše zahradní hrdličky si zvykly létat na okno.

Následuje ranní hygiena, oblíbila jsem si kokosový olej natolik, že si jím čistím zuby a používám jej jako pleťový olej. Dokonce jsem si zvykla sníst ho večer před spaním každý den lžičku. Když mě u toho viděl naposledy Jirka, zadíval se na mě dosti nevěřícně a pronesl s despektem: Tohle je ale už extrémní! Kuš, odpovím mu, mám v plánu tady být do sto padesáti let a manželství s tebou bude v mém životě krátká, leč významná epizoda. Jsou to ostatně tvoje vlastní slova! Raději si odešel zakouřit.

Na lačný žaludek vypiju sklenici čisté vody a zapiju tabletku vitamínu B12, aby mi mozek fungoval ještě nějakou dobu alespoň tak, jako doposud. No, není to žádný trhák, ale lepší nedostanu. Následuje nejlepší část dne a tou je snídaně. Moje oblíbená ovesná kaše, buď vařená, nebo syrová, vždycky ale s ořechy, semínky a čerstvým ovocem. Jednou za čas kaši vystřídá polévka. Snídaně je velmi důležitá, i když existují jedinci, kteří nesnídají! Například můj muž. Snídani a první čaj dne, který je vždycky zelený, konzumuju u počítače. Ano, jsem si vědoma toho, že je to špatně.

Během dopoledne vařím a provádím kuchyňskou magii, to znamená, že myju nádobí, zametám rozsypanou mouku, pouštím psy ven, dovnitř, ven, dovnitř... Fotím ingredience potřebné k vaření - mám šíleně zapatlaný objektiv! V technologických pauzách odbíhám k počítači odpovídat na dotazy čtenářů Kuchařky ze Svatojánu, vyřizovat e-maily a průběžně zapisovat postup vaření, které v tu chvíli aktuálně probíhá. Také přikládám do kamen – to jen v zimě, v létě vypínám a zapínám plotýnky minisporáčku, kterému v továrně jaksi pozapomněli vyrobit jednotlivé stupně, plotýnky jsou tedy buď vypnuté, nebo zapnuté, nic mezi tím. Geniální vychytávka pro roztržité kuchaře, udrží vaši plnou pozornost.

Po obědě, někdy též před obědem, jak se nám zrovna chce, jdeme s Jirkou a s našimi čtyřmi psy na procházku. Máme tři trasy, které střídáme, a každá z nich měří přibližně pět kilometrů. Jirka včera říkal, že si to bude zapisovat, kolikrát za procházku zařvu: Mišule, pocem! Rozhodně nám to všem ale ohromně svědčí. V zimě často slýchám z lesů střelbu a to mi procházku dokáže úplně pokazit. Myslím na zvířata, v tu chvíli vyděšená, zraněná nebo umírající a hluboce si přeju, aby myslivci začali zvířata milovat. Ale toho se už asi nedožiju. Po návratu domů opět na chvíli sednu k počítači, přepisuju nahrané rozhovory, upravuju fotky, spravuju stránku na facebooku. A aktuálně píšu třetí díl Kuchařky! Trávím tedy u počítače víc času, než bych si přála a snažím se tedy u něj jen zbytečně nelelkovat a doopravdy tam využít čas užitečně.

A přicházejí na řadu slepice! Péče o ně je skoro obřadem. Slepice nesmí být nikdy ošizena a krácena ve svých právech. Dostávají denně kromě šrotu a máčené pšenice i množství čerstvé zeleniny, v létě trávu a ovoce, dvakrát týdně farmářský domácí tvaroh. Jsou to skutečné osobnosti. Letos v létě to budou čtyři roky, co je máme a mohu zodpovědně prohlásit, že ani jedna z nich není blbá. Některá je průbojnější, jiná ostýchavá, kropenaté jsou mazlivé, další se neustále předvádí a černý „plivník“ je hysterka. Statečně snášejí vajíčka i ve svém pokročilém věku. Já sama si dám vejce sotva jednou měsíčně, ale zbytek rodiny je má rád, takže jsme slípkám vděční a vzorně se o ně staráme. Jirka jim každou neděli pečlivě vyčistí kurník a dá jim do něho čerstvé seno.

Odpoledne jsou různá. Někdy jedu na výlet nebo nakupovat, ale většinou jsem doma. Od jara do podzimu na zahradě, v zimě si čtu, něco dobrého upeču, často tu je nějaká návštěva nebo jsem s rodinou. Málokdy se podaří, že se sejde celá rodina pohromadě, starší děti jsou už dospělé a mají své rodiny a nejmladší studuje. Pokud je doma, obvykle se nerada fotí. Zato vnučka Zorinka je dokonalé dítě. Je velmi pracovitá a pořádná, mluví výhradně spisovně a nesnese nepořádek. Její nejmilejší zábava jsou takzvané Pracovní sešity. Je tak klidná a mírná, že nás často úplně zahanbuje. Vždycky si vzpomenu na Cimrmana a jeho: „rodiče se zpočátku před svým bohatým synkem styděli za svou chudobu“. Tuhle při řešení nějaké úlohy v pracovním sešitě zamyšleně prohlásila: Ty lidi, co dělali ten pracovní sešit, asi nevěděli, že jsem tak strašně chytrá. Včera přinesla obrázek: babičko, nakreslila jsem srdíčko, ale vypadá jako prdel.

Každý večer napíšu záznam do deníku. Teplotu, panující počasí a hlavní události dne. Díky tomu vím, že loni i předloni bylo v únoru zhruba stejné počasí, jako je teď. Taky se můžu podivovat, že to tak utíká a že to je například už dva roky, co tu byli naposled naši přátelé z Brna!

Jirka si přečetl v knize od pana doktora Sinelnikova, že neexistuje něco jako „sova“ a „skřivan“, co se týká preference doby vstávání a usínání. Prý vzhledem k přirozeným cyklům máme nejpozději v deset hodin usínat. On jako typická sova (která vlastně neexistuje) to zkusil dvakrát, ale do jedné po půlnoci se převaloval a nemohl usnout. Na rozdíl ode mne, která jsem zase čistokrevným skřivanem. Tuto krásnou teorii jsem tedy uvedla do praxe já a v půl deváté vypínám počítač, cvičím svých Pět Tibeťanů, kteří mě provází už spousty let. V devět už ležím v posteli s knížkou. Zrovna čtu Vřeteno osudu od Otomara Dvořáka, je to biografie o Karlu Jaromíru Erbenovi. Krásně uklidňující knížka, doporučuji před spaním! Mimochodem, věděli jste, že pan Erben vymyslel slova jako je výrobek, hodnota, závěť nebo branec? Ne? Já taky ne. V devět čtyřicet pět zhasínám. Tak dobrou noc a radostné probuzení.