MOJE ZAHRADA

Místo, které mám ze všech míst na světě nejradši a bytosti v něm.

Ladoňky. Tyhle nenápadné kytičky tu jsou odjakživa, nikdo je nesázel, rostou samy. Vlastně jsem jim doteď nevěnovala vědomou pozornost, protože jich je všude tolik, na jaře vytvářejí modrý koberec. Ale probouzejí zahradu a jsou spolu s jívou první pastva pro včely v naší zahradě.

Libeček, v podkrkonošském nářečí je to vopich. Čeština je stejně krásná. Vopich je hodně aromatická bylinka, hodí se k bramborám a do polévek, někdy se mu říká zelené magi, ale vopich zní líp.

Řeřicha. Po pouhých několika dnech, je rychlá jako blesk.

Kopřivy, moje krásky. Když je trhám, musím mít rukavice, neprodají svou kůži lacino.

Hodně stará hrušeň, před dvěma lety jí vichřice ulomila polovinu koruny. Mysleli jsme si, že to nepřežije, ale po ošetření žije a nejen to, dále plodí výborné hrušky. Je to naše stará babička.

Tohle je stařičká jabloň, říkáme jí Dědek. Je to problematický strom se složitou osobností, teprve k sobě pomalu hledáme cestu, má v sobě hodně zklamání a zloby, taky je nedůvěřivý.

Šneček. První letošní vyslanec. Nacházím všude spoustu prázdných ulit a pokaždé jsem smutná, zase další z mých přátel nepřežil zimu. O to větší mám radost z každého, který se dočkal jara spolu se mnou. Šneci zaujímají zcela zvláštní místo v mém srdci.

Březový hájek. Máme v něm asi osm bříz, přinesli jsme si je před lety z lesa jako nálety, byly sotva půl metru vysoké. Málokdo má břízy rád na své zahradě, dokonce je většina lidí považuje za plevel. Ale to je strašná nespravedlnost, bříza připravuje půdu pro les, je to obětavý průzkumník a dobrodruh. Přináší také do lesa světlo, radost a optimismus. Není dlouhověká, je to skromná krásná dáma.

Březové lístečky, konečně! Ráda je oždibuju, ale vždycky si poprosím o dovolení.

Každý máme oblíbený strom. Tím mým je černý bez. Možná to je tím, že mám slabost pro opomíjené a opovrhované (lidi, zvířata i rostliny), ale spíš si myslím, že tenhle nenápadný, vitální keř nebo malý strom je zázračný. A nemyslím si to sama, černý bez odpradávna figuroval v různých magických a rituálních obřadech - a zcela oprávněně.
Tomuhle stařičkému stromu je nejméně padesát let, říkám mu "moje babička".

Další z mých milovaných bezů, tohle je moudrý pán v letech, trochu rozšafný, ale vždycky laskavý.

Tohle je tajemná dutina mé bezové babičky, určitě je obydlená. Můj muž ji chce vyspravit, ale já nevím, zda by se to babičce líbilo.

Tak semhle jsem zasela semínka medvědího česneku, do hrabanky pod buk a lísku. Uvidíme.

Naše milá Dýně. Neměla dobrý start, ale díky hodným lidem z Barzoje v nouzi je tady a v pořádku. Ráda zahradničí :) 
Barzoj je jako kočka, dělá si co chce.

Chmel. Kdysi jsem si přinesla kousíček od sloupu elektrického vedení kdesi u silnice. Roste to jako šílený :)

Jasan. Vlastně tady u nás se říká jasen. V okolí se mu daří výjimečně dobře a asi proto je to taková "škodná". Každý rok máme v záhonech a trávníku, v plotě, v malinách, v okrasných keřích, prostě všude, desetitisíce malinkatých semenáčků. Je to ale oblíbený strom mého muže, takže u nás je do určité míry hájený a možná i proto se k nám stahuje :)
Pokaždé se necháme nějakým novým semenáčkem ukecat a necháme ho růst, jako zrovna tímhle. Zrovna včera mi říkal: když mě necháš žít, budu hodný a budu tady takhle podpírat vaše ostružiny! No mohla jsem takový prosbě odolat? V naší zahradě časem neporoste nic jinýho než jasany a maliny.
Ale to nevadí, protože staří germáni říkali, že dub je králem lesa, ale jasan je jeho císař.

Jehnědy jívy. To je krása, co? A já proč tak kýchám :)

Lavička. Štěstí člověka je prosté. Alespoň to moje určitě.

Líska. V zahradě máme asi pět lískových keřů a dnes jsme jich zasadili dalších šest. Jsou to děti těch našich, snad se ujmou.

Mišule. Další útulkový pes. Je strašně uječená, ale oddaná. Je to náš první pes, který honí za plotem auta a naučila to i mýho papillona. A to jsem myslela, že můj papillon se nenechá zblbnout kdekým :)

Modřín. Další z oblíbených stromů mého muže. Modřín je břízou mezi jehličnany. Nemá v sobě tu temnotu a pochmurnost smrků, vnáší do lesa radost a světlo, no stejně jako ta bříza.

Pivoňky. Moje nejmilejší květina. Kdo by ji taky nemiloval? Má nádherné barokní květy a nepřekonatelnou vůni.

Vrba. Na můj nátlak ji manžel takhle ořezal (teda ne že bych vyžadovala takhle razantní zásah, spíš myslím, že to bylo trochu ve stylu - no tak když to chceš, tak teda uvidíš) :) Ale už obráží!

A tohle jsou naše milovaný slepičky, vždycky, když si je hladím, přičapnou si k zemi a když si nějakou pochovám, tak se potom řádně otřepe, nemaj na takový blbosti čas, jsou neustále v pilný práci :) Nikdy bych nevěřila, že bych byla schopná milovat slepice, ale když ony jsou tak správný!