To ujeďál každej horák, kde co roste, a v každý chalpě bylo dycky nasušený v plátěnejch pytlíkách, co visej na bille nad kamnoucem, vonný mařinky, arniky, vopichu, šlakovýho kolečka, chlapice, sválniku a dalšího ušelijakýho bejlí, třeba hořce, zeměžluč, kejchavice, mátový koření, potoční koření, záuraťový, tisíczlatý, svatýho Jána oděvy, čertův čmár i Áromova brada.
Nejni na líky, co dala Bóží příroda. Drobet lípovýho kjetu a valdmajstru eště žánnýho nesložilo hrobařoj na lopatu. A práuje vobráceně, horský bejlí umí porychtovať takovej truňk, že se po něm hned kale dejchá, a dyž je prpoucanej šrotouník, tak na to je hlauně tisíczlatý koření. A na kašel je kalej pampeliškovej med. To sou jarní pampelišky cukrem posypaný, do země na slunci na půl flašky zakopaný, než doroste měsíc a vycouvá, ty pak maj tu pravou echtovní sílu. Po horským bejlí se udělá každýmu kale. A sušený je dobrý i v traňku, třeba takovej puškvorec nebo zázvor šmakuje víc v puškvorcový nebo zázvorový, jak strouhaný. Horský bejlí je něhdy kalejší než deset dochtorů v Jablonečku...
(Jiří Marhold, Krkonošská kuchařka)
více TADY
Žádné komentáře:
Okomentovat